2. března 2010

Všechno je jak má být

Pár lidí mi psalo, jestli žijem, že už se dlouho neobjevil nový příspěvek... :)

Žádné obavy - žijeme. Ale na každého jednou dojde, nouze naučila Dalibora houslím, bez práce nejsou koláče, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu a boží mlýny melou :) Jinými slovy i já jsem po sladké taiwanské době učení pár hodin v týdnu proložené vikendovým cestováním musela přesedlat na režim "makám". A cestou do práce a z práce se až tolik závratných novinek neděje... :)

Pracovní dobu mám veeelmi pohyblivou - někdy od 11 a jen pár hodin, někdy celé odpoledne, někdy se vracím v jednu v noci. Jak je potřeba. Rozvrh na týden dopředu se dozvídám vždycky ve středu. Radši chodím do práce co nejdřív, protože večer si pak utrhnu aspoň trochu času na běhání. Když se vrátím po půlnoci, druhý den dospávám a mám posunutý celý režim. Navíc přes polední vedra se tady běhat nedá... Každopádně jsem si mnohem víc začala vážit volného času. Pracující mi jistě rozumí. V práci se mi líbí, těším se do ní. Seznámily jsme se s holkama - pracuju většinou s Filipínkami nebo s Myanmarkami- a už se i jakž takž vyznám v obsluhování a kasírování. Ze začátku mě pekelně bolely nohy. Po osmi hodinové směně jsem nechápala, jak moje babička zvládla být v obchodě na nohách celý život. Ale člověk si zvykne na všechno :)

Když je chvíle, chodíme s Jardou na bazén - naučil mě plavat kraula :) to je asi největší novinka posledních dnů, z čehož vyplývá, jak dobrodružné to tady teď je :) Ale nezoufáme, naopak - začínáme pročítat průvodce a spřádat plány na léto! Škola a práce končí zhruba v půlce května, tak potom vyrazíme a budeme mít víc jak tři měsíce na prozkoumání jihovýchodní Asie... Tři měsíce v práci se nějak překlepou ;)

Když jezdím metrem skoro hodinu do práce a z práce, mám hodně času na čtení nebo přemýšlení... Normálně to 28. února byl ROK, co se s Jardou známe! Zdá se mi to neuvěřitelné, taková doba. Určitě je pravda, že když se má člověk dobře, čas utíká.

Za ten veselý rok mi přibylo 6 nových navštívených zemí, milion zážitků a fotek a hlavně někdo, na koho se můžu spolehnout, kdo se se mnou brodí kravincema, tlačí kolo potokem, kdo mi i v mínus deseti půjčí svůj spacák - a to všechno RÁD... V záchvěvu nostalgie jsem si vzpomněla na to, že už jsem dlouho nebyla doma a že se tam vážně teším. Na celou rodinku, na ségru, na kamarády, na to, jak nebudu vědět, s kým jít návrat zapít jako první :) Uvědomila jsem si, že orosenému českému půllitru nesahá žádný Džendžu čaj ani po kotníky, že výhled na zasněženou Lysou horu z tepla postele předčí každou sopku, že svíčkovou se šesti ani nejlepší indické jídlo nenahradí a že moravština je ten nejkrásnější jazyk na světě. Jen je třeba občas se od toho všeho vzdálit, aby si člověk uvědomil, co všechno má.

Tak si doma toho všeho važte a až si budete v neděli nacpávat břicha rajskou, vzpoměňte na nás :)

4 komentáře:

  1. Pozdrav mladému páru od kravinců z bílého Liberce, Jizerek plných mažestru, od olešnického tekutého jablíčka, čerstvého tmavého chleba s anglickou slaninou, vychlazené 10 a výhledu na zapadající slunce za Ještěd zasílají "rekonvalescenti", kteří rozumějí jak "moravštině" tak i kérkonošským poudačkám...

    OdpovědětVymazat
  2. Protože jsme včera měli k obědu rajskou s knedlíkem..sice ve školní jídelně,ale vydařenou..nedá mi to a musím Vám oběma poslat už skoro jarní pozdrav, ať vidíte, že na Vás zodpovědně myslím (a nejen u rajské).Jo, a moc Vám to sluší na té veselé fotce,vypadáte jako Elfové:-).JL

    OdpovědětVymazat
  3. Je neuvěřitelné,kolik lidí mělo v sobotu a neděli k obědu rajskou.My v Bruntále jsme ji měli také.A parádní.Však babiččiny omáčky znáš.Tak dělej,ať je zase ochutnáš.DP+BV

    OdpovědětVymazat
  4. Terez: Markétko, tyjo, my jsme nějak napojený. Včera jsem si napsala do deníku: Nějak jsme se bavili o státních hymnách. (Na slovensku jsou nový zákony přikazující, že žáci ve školách musí zpávat hymnu v pátek a pondělí před vyučováním. Hehe.) Tak jsme zpívali hymny. Já jsem zpívala tu našu... hezké..
    Už vím jak vznikla. Tu nemohl napsat nikdo, komu se nestýskalo po domově. Ta musela být napsaná v zahraničí. Jen ten, kdo viděl svůj domov ve vzpomínkách a komu se občas zamlží zrak slzama stesku... jen ten ví, jak mohla vzniknout naše Státní Hymna.

    Jojo, taky se zasním a VÍM,ze nejvíc mile svou vlast te, kdo zažil tu dálku.
    :)

    OdpovědětVymazat