8. března 2010

Bílá vrána

Někdy není úplně lehké být holka. Někdy není lehké být bílý. A být bílá holka je tady v Asii občas peklo. Nemine den, aby na mě někdo nepískal nebo nepokřikoval. Pro Číňany a Indy je bílá barva kůže zajímavá, tak si člověka bezostyšně prohlíží. Běloši jsou naopak rádi, že vidí někoho "svého", takže zírají taky. S prací v Subway jsem si začala ještě víc uvědomovat, že tu na bělochy nejsou moc zvyklí.

Když stojím za pultem, hodně lidí mě oslovuje - ptají se většinou odkud jsem, co tady dělám a jak se mi tu líbí. Pokud není obědová špička, není špatné si s nimi povídat, čas pak rychleji utíká. Někdo zná Havla, někdo Kunderu. Jiní se ptají, jestli už pustili Rumla z kubánského vězení :) Pro většinu z nich jsme stále Czechoslovakia a udivuje je, že už můžeme cestovat po světě a že náš rodný jazyk není angličtina. Po úvodních zvědavých dotazech dochází většinou na komplimenty. To už jsem méně jistá v kramflecích, protože je mi to hloupé před ostatním personálem. Holky z Myanmaru nebo Filipín, které mají šikmé oči nejsou bohužel pro zákazníky tak exotické "zboží", navíc při výšce asi metr padesát jsou za pultem sotva vidět. Já se tam proti nim tyčím jak Eiffelovka a zářím bělobou jak stolička v reklamě na zubní pastu.

Nejhorší zákazníci jsou bílí chlapi kolem třicítky. Indové přijdou, okukujou mě, někdy nemůžou vykoktat název sendviče, ale nic si nedovolí. Číňani jsou ještě zdvořilejší než normálně. Ale když do prodejny nakráčí Američan (poznám je už od pohledu - pestré bermudy po kolena, rozšlapané kecky na nohách, břicho překypující přes gumu kalhot a v obličeji výraz Já jsem pán světa), jsem rozhozená. Mají hloupé, rádoby vtipné, připomínky. Na jejich oražené "How´re you doing?" jsem už alergická. Ale nemůžu nic jiného než se usmívat a myslet si svoje. Většina z nich jsou stálí zákazníci - takže když je vidím blížit se, snažím se uklidit ke dřezu s nádobím a vyhnout se dvojsmyslným narážkám.

První otázka, když přijde zákazník, je : Jaký si přejete chleba? Tmavý, světlý... a jak velký? Anglicky se ptám "six inch" (šesti palcový - cca 15 cm) nebo "footlong" (doslova "dlouhý jako noha" - cca 30 cm).. Sami si dokážete domyslet, jak Amíci dvojsmyslně zvedají obočí, když říkají "footlong". A co teprve, když chtějí k sendviči jako přílohu "meatball" - masové KOULE... Děs a hrůza. Jsou přehnaně žoviální a v sobotu to došlo tak daleko, že si jeden zákazník zavolal kolegyni a řekl jí, ať mi vyřídí, že se mu líbím. Nikdy nevím, co na to říct, tak jen rudnu, blednu, nervózně děkuju a v duchu ho posílám do .... :) Nabaluje mě šéf, údržbář, zásobovatel - a nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale je nepříjemné! Jestli někdo potřebuje zvednout sebevědomí, pojeďte do Singapuru! Budou vás tu milovat. Budete zkrátka bílou vránou...

2 komentáře:

  1. Hm,když se dívám na fotku k příspěvku z 20.2.,tak mi až tak moc jako bílá vrána mezi ostatními zaměstnanci nepřipadáš :-)Snědá jsi dost,šikmé oči máš odmalička,hlavně když se směješ.Přesto dávej na všechny nezvané společníky bacha!JL

    OdpovědětVymazat
  2. No Market tak musím říct, že podobně si někdy připadám na severu Španělsku.. člověk by řekl, jsem evropanka jako oni, se stejnou barvou kůže, navíc v dnešním světě člověka nepřekvapí, když v praze potkáš černocha apod.. Ale jako blonďatá slečna se slovanskými rysy, jsem taky neustále oslovována v obchodech, s tím odkud sjem a pod, na ulici na mě zíají ženské, děti, chlapi.. ti se navíc projevují jinak a taky už na občas začínám být alergická.. dokonce jsem dlouho odkládala vzít si ven kratkou sukni.. takže rada zní, že pokud jste blonďaté a nebo i tmavovlasé, ale s hodně slovankými rysy, nemusíte jet na zvednutí sebevědomí do Singapuru, stačí Španělsko.. Lenka Nezgi

    OdpovědětVymazat