Plantážníci na čajových plantážích

Nehlásili náhodou v Čechách, že na singapurském letišti vybuchla v neděli bomba? To se divím, protože nám sem přijela moje milovaná, věrná, odvážná a nejlepší Leňa a přivítání po 4 měsících bylo veeelmi bouřlivé :) Přivezla nám (kromě dárků a vyžádaných věcí) zkušeně sýry, piva, čokolády... A my jí za odměnu dali den na aklimatizaci a v pondělí v 11 večer jsme nočním busem vyrazili do Malajsie směrem ke Cameron Highlands. Tahle oblast je vyhlášená pěstováním čaje, ovoce a zeleniny. Nás spíše než řádky zelí a jahod zajímaly ony vyhlášené čajové plantáže.

Do městečka Tanah Rata jsme přijeli v úterý brzy ráno, v infocentru jsme koupili mapu a vyrazili na krátký trek do džungle. Po chvíli přelézání kořenů a oblézání lián jsme byli špinaví až za ušima, obzvláště já - neboť se mi podařilo opět zahučet do jedné jámy :) ale co bych neudělala pro pobavení kolektivu... Na vrcholku hory (ve 2000 m) jsme se jen zběžně rozhlídli a nasvačili, protože slibované výhledy se díky oblačnosti nedostavily. Scházeli jsme skoro hodinu z kopce po betonu a nikdo z nás nečekal, že za zatáčkou se najednou rozevře úžasná podívaná. Konečně jsme došli k místu, kde rostly tisíce keříků, krajina hrála všemi odstíny zelené a po příkrých svazích se pohybovali česači, sběrači a trhači čajových lístků. Nastala laická debata, cože se vlastně z těch keřů trhá, rozmělňovali jsme listy v dlani, čichali k nim, kousali do nich... a nic! Nic nám nepřipomínalo hrnek voňavého čaje. Vyřešení hlavolamu mělo přijít až další den. Dojeli jsme totiž stopem k továrně, kde se lístky zpracovávají. Tato továrna (značky BOH - údajně to znamená "Best Of Highlands") nabízela za pár ringitů prohlídku továrny, museli jsme ale počkat do dalšího dne. Dali jsme si tedy té o páté na terase s výhledem na plantáže. Už dlouho jsem se necítila tak uvolněná... Kam oko dohlédlo byla zelená barva, s každým hltem čaje se po těle rozléval větší a větší klid. Sem by měli posílat lidi s nervovými problémy.

Po svačině jsme uvařili, postavili stan, zahráli společně kostky a zalehli. Ráno jsme se probudili do mlžného oparu a neuvěřitelného ticha, které ještě umocňovalo atmosféru uklidňujících plantáží. V devět jsme šli na prohlídku - začala mezi keříčky, kde jsme konečně zjistili, že se sklízí jen nejmladší, svrchní lístky. Můžou se trhat ručně (pak keř znova obrazí po 5 dnech) nebo oholit strojkem (pak cyklus trvá 20 dní). Vlastnosti čaje záleží na teplotě a vlhkosti v místě pěstování, tedy kromě polohy i na času sklizně - nejšťavnatější jsou lístky po ránu, když na nich leží rosa. Po otrhání se čaj suší, drtí, lisuje, pak probíhá oxidace, fermentace, další sušení a třídění. Třídící mašina má pět výstupů a třídí úlomky čaje podle velikosti. Čím větší úlomky, tím hodnotnější čaj. Prach, který zůstane nakonec (a čajové lístky připomíná velmi málo) se zamete a nacpe do čajových sáčků značky Lipton. Po téhle informaci jsem měla pocit, že pití čaje z pytlíku už nikdy nebude stejné jako dřív :) Popsat vše dopodrobna by zabralo víc stránek, než je blog schopen unést. Po prohlídce továrny jsme šli čaje ochutnávat (je to věda, tak jako degustace vína) a náš průvodce Party do nás tlačil kvanta informací o časech a teplotách louhování, druzích čajů, jejich účincích... Hodně mě zaujalo, že zelený a bílý čaj se nesmí pít na lačno, protože pak ničí žaludek. Měli jsme hlavu jako balón, takže jsme přivítali, že v ceně návštěvy byla i svačina a my mohli zase chvíli relaxovat na terase s výhledem na moře zeleně.

S batohy nacpanými pikslami s čajem jsme se vydali do města Brinchang, zastavili jsme se ještě v Butterfly garden - kde se kolem nás proháněli motýli velcí jako vrabci, některé druhy hmyzu jsme v klecích ani nemohli najít, protože vypadaly jako listí... a vrcholem bylo, když zaměstnanec zahrady vytáhl z terária živého škorpióna a zeptal se, kdo si ho chce pohladit. Vykutálený holandský důchodce se slovy "Ona" ukázal na mě. Krve by se ve mně nedořezal, ale šla jsem, asi dvakrát cukla rukou a pak si nechala černou potvoru položit na dlaň. Jako zážitek fajn, ale podruhé bych to zažít nemusela :)

Občerstvili jsme se jahodovým džusem, protože jahod je tady všude spousta a po týmové dohodě vyrazili stopem do Kuala Lumpur. Stopovalo se o dost hůř než na Taiwanu (Muslimové z nějakého důvodu vůbec nestaví, brali nás jen Indové), ale nakonec jsme se po několika kratších pokusech nacpali do plně naloženého kamionu s růžemi. Kromě nás byl v kabině ještě závozník bez nosu (který celou cestu osahával Leňu, neboť neprozřetelně řekla, že není vdaná) a tlustý černý řidič, který po pár minutách jízdy vytáhl pivo, přiťukl si s námi a tento počin opakoval do KL ještě asi pětkrát :) Nicméně vysadil nás až v Chinatownu, v centru Kuala Lumpur.

Ve čtvrtek jsme koupili pár věcí na trhu, podívali se do Národní mešity, zanechali Leňu ve městě a my s Jardou se vrátili do Singapuru.

Ps. fotky z plantáží (a pár z Taiwanu) můžete omrknout na http://keckamarketka.rajce.idnes.cz/