Taroko National Park

Nedotčeni zvoněním budíku jsme se probudili v osm deset – vlak jel v osm- a za krkem nám sedělo něco velkého, chlupatého :) Rozhodli jsme se přehodnotit plán a vyrazit až v poledne.

Vlakem jsme jeli po dlouhé době a hnedle přes pět hodin. Po náročné noci nám dlouhé sezení výjimečně ani trochu nevadilo. V půl šesté jsme dorazili do města Hualien (město na východním pobřeží, ve kterém před dvěma týdny uhodilo zemětřesení o síle skoro 7). Chtěli jsme dál stopovat, ale v infocentru nám řekli, že nám za 5 minut jede autobus, tak jsme se rozhodli svézt se busem. Vystoupili jsme v Taroku a asi kilometr šlapali k Headquarters (= vedení parku). Tam bylo sice ideální velké parkoviště, ale všude visely cedule „zákaz kempování“, tak jsme strávili noc na chodníku naučné stezky kousek opodál.

Ráno jsme vstali v sedm a nechali si v Infocentru poradit, kam se vydat na tůru, protože několik tras je zavřených po tajfunu. Šli jsme kilometr pěšky tunelem a došli ke vstupu do Shakadang Trail. Celý národní park Taroko je v podstatě velký mramorový kaňon, takže i naše trasa vedla podél řeky s azurově modrou vodou. Opět geografův ráj, řekla bych. Zpět na hlavní cestu jsme se dostali po poledni a pokračovali pěšky sérií tunelů až k mostu, u kterého se nám obzvláště zalíbil jeden pilíř a my na něm poobědvali – za což jsme sklidili potlesk a obdiv ostatních turistů. Stopem jsme popojeli k Tunel Of Nine Turns (= tunel devíti zatáček) a s helmou na hlavě si prošli další místo s krásnými výhledy. Nebylo to špatné, ale park úplně nenaplnil má očekávání. Možná jsem díky referencím z okolí čekala víc, možná za to mohlo počasí, které nebylo z fotografického hlediska ideální (ale zase jsme otestovali nové baťohy a pláštěnky na ně). Dojeli jsme stopem až do vesnice Tiangsiang, tam vyšplhali k chrámu a zbaštili něco k jídlu. Pak jsme se opět stopem nechali zavézt ke kempu. Jarda byl celý nesvůj, protože jsme po dlouhé době stavěli stan za světla :) Mělo to ale výhodu – po večeři jsme měli čas zahrát si hry, na což jsme většinou příliš unavení. Stanovali jsme pod přístřeškem, takže nás neohrozil ani noční déšť.

V neděli jsme se vzbudili vyspaní jako už dlouho ne. Zabalili jsme věci a urychleně opustili kemp, protože kempovné se vybírá v osm ráno. Odejdeš dřív – neplatíš. Stopem jsme (se zastávkou na nákup v Tiangsiangu) dojeli až k místu Huitouwan, odkud jsme vyrazili na tůru k Lotus Pond (= Lotosový rybník). Dvě hodiny jsme se za mírného deště drápali do kopce, abychom nahoře neviděli lautr nic, jaká byla mlha. Ale řečeno slovy Jardy „aspoň jsme si udělali hlad“ :) Byla jedna hodina, když jsme začali opět stopovat.

Náš cíl byl přiblížit se během nedělního odpoledne k Taichungu (který leží na západním pobřeží a cesta k němu vede přes hory, serpentinami, takže trvá dost dlouho) a v pondělí dojet zbytek cesty do Khs. Opět se na nás ale usmálo cestovatelské štěstí- a to když jsme usedli do kožených sedaček ve stopnutém Nissanu a zjistili jsme, že příjemný pár mladých Taiwanců jede až do Taichungu. Nic jsme neříkali, ale tiše jsme čekali na vhodnou chvíli, abychom jim mohli oznámit, že je svou přítomností budeme obšťastňovat celý zbytek dne.

V údolí, kterým jsme projížděli, byla mlha jak mlíko, viditelnost asi 15m, takže jsme byli trochu mrzutí, že přijdeme o výhledy. Najednou jsme ale vjeli do tunelu na jehož konci svítilo ostré světlo. Bylo to jako vjet z pekla do ráje – na druhém konci tunelu bylo nádherné počasí, údolí bez mráčku a všechno hýřilo barvami. To byla paráda! Naši spásní andělé byli moc milí, pustili nám příjemnou hudbu a když jsme si řekli, zastavili nám, abychom mohli fotit. Asi po dvou hodinách cesty jsme přijeli k místu, kde nás policie donutila nasadit sněhové řetězy. Smáli jsme se a mysleli si něco o přehnané taiwanské opatrnosti. Ale ejhle, za zatáčkou se začaly objevovat první náznaky sněhu a než jsme vyjeli do nejvyššího bodu naší cesty- 3275 m n. m. – potkali jsme několik aut, které se musely vyhrabávat ze závějí. To bylo prostě úžasné! Už dávno jsem obrečela, že letos bude zima bez sněhu a teď tohle – výhled na zasněžené bezmála čtyřtisícové vrcholy, sníh po kotníky, třpytící se zachumelené stráně… Koulovali jsme se jako malí. Naši průvodci ochotně stavěli za každou zatáčkou, abychom mohli všechno dokumentovat. Už už jsme mysleli, že jsme viděli všechnu nádheru, když jsme se překlenuli do vedlejšího údolí a spadla nám čelist. Byla dokonalá inverze, takže jsme měli možnost prohlídnout si úplně jiný Taiwan. Ne ten zahalený ve smogu, ale Taiwan čistý, topící se v mracích, které postupně se zapadajícím sluncem mění svůj odstín červené. Taroko je možná pro ostatní kaňonem z mramoru, pro mě ale vždycky bude místem, kam si chodí slunce odpočinout.

Poté, co padla tma, zastavili jsme na večeři a na chvíli se rozdělili. Když se Taiwanci vrátili, přinesli nám každému balíček s dárkem, že to máme za to, že s nimi cestujeme. To se může opravdu stát jen na Taiwanu. Byli jsme z toho celí paf, ještě když nás v půl deváté večer vysazovali PŘÍMO v Taichungu na autobusáku! Nevěděli jsme, jak jim poděkovat. Klaplo to tak dokonale, že nám za 4 minuty jel autobus do Kaohsiung, takže jsme oproti plánu byli doma o den dřív, aniž bychom o něco přišli. Ba naopak :)

Na víc fotek můžete kouknout na Rajče: http://keckamarketka.rajce.idnes.cz/