V neděli jsme se vzbudili vyspaní jako už dlouho ne. Zabalili jsme věci a urychleně opustili kemp, protože kempovné se vybírá v osm ráno. Odejdeš dřív – neplatíš. Stopem jsme (se zastávkou na nákup v Tiangsiangu) dojeli až k místu Huitouwan, odkud jsme vyrazili na tůru k Lotus Pond (= Lotosový rybník). Dvě hodiny jsme se za mírného deště drápali do kopce, abychom nahoře neviděli lautr nic, jaká byla mlha. Ale řečeno slovy Jardy „aspoň jsme si udělali hlad“ :) Byla jedna hodina, když jsme začali opět stopovat.
Náš cíl byl přiblížit se během nedělního odpoledne k Taichungu (který leží na západním pobřeží a cesta k němu vede přes hory, serpentinami, takže trvá dost dlouho) a v pondělí dojet zbytek cesty do Khs. Opět se na nás ale usmálo cestovatelské štěstí- a to když jsme usedli do kožených sedaček ve stopnutém Nissanu a zjistili jsme, že příjemný pár mladých Taiwanců jede až do Taichungu. Nic jsme neříkali, ale tiše jsme čekali na vhodnou chvíli, abychom jim mohli oznámit, že je svou přítomností budeme obšťastňovat celý zbytek dne.
V údolí, kterým jsme projížděli, byla mlha jak mlíko, viditelnost asi 15m, t
akže jsme byli trochu mrzutí, že přijdeme o výhledy. Najednou jsme ale vjeli do tunelu na jehož konci svítilo ostré světlo. Bylo to jako vjet z pekla do ráje – na druhém konci tunelu bylo nádherné počasí, údolí bez mráčku a všechno hýřilo barvami. To byla paráda! Naši spásní andělé byli moc milí, pustili nám příjemnou hudbu a když jsme si řekli, zastavili nám, abychom mohli fotit. Asi po dvou hodinách cesty jsme přijeli k místu, kde nás policie donutila nasadit sněhové řetězy. Smáli jsme se a mysleli si něco o přehnané taiwanské opatrnosti. Ale ejhle, za zatáčkou se začaly objevovat první náznaky sněhu a než jsme vyjeli do nejvyššího bodu naší cesty- 3275 m n. m. – potkali jsme několik aut, které se musely vyhrabávat ze závějí. To bylo prostě úžasné! Už dávno jsem obrečela, že letos bude zima bez sněhu a teď tohle – výhled na zasněžené bezmála čtyřtisícové vrcholy, sníh po kotníky, třpytící se zachumelené stráně…
Koulovali jsme se jako malí. Naši průvodci ochotně stavěli za každou zatáčkou, abychom mohli všechno dokumentovat. Už už jsme mysleli, že jsme viděli všechnu nádheru, když jsme se překlenuli do vedlejšího údolí a spadla nám čelist. Byla dokonalá inverze, takže jsme měli možnost prohlídnout si úplně jiný Taiwan. Ne ten zahalený ve smogu, ale Taiwan čistý, topící se v mracích, které postupně se zapadajícím sluncem mění svůj odstín červené. Taroko je možná pro ostatní kaňonem z mramoru, pro mě ale vždycky bude místem, kam si chodí slunce odpočinout.
Poté, co padla tma, zastavili jsme na večeři a na chvíli se rozdělili. Když se Taiwanci vrátili, přinesli nám každému balíček s dárkem, že to máme za to, že s nimi cestujeme. To se může opravdu stát jen na Taiwanu. Byli jsme z toho celí paf, ještě když nás v půl deváté večer vysazovali PŘÍMO v Taichungu na autobusáku! Nevěděli jsme, jak jim poděkovat. Klaplo to tak dokonale, že nám za 4 minuty jel autobus do Kaohsiung, takže jsme oproti plánu byli doma o den dřív, aniž bychom o něco přišli. Ba naopak :)
Na víc fotek můžete kouknout na Rajče: http://keckamarketka.rajce.idnes.cz/
Evropští sněhuláci zdraví taiwanské sněhuláky!! Krátí se Vám to, krátí....
OdpovědětSmazat