12. ledna 2010

Krev, pot a nádherný pocit

Poslední víkend na ostrově neúprosně klepal na dveře a tak jsme neváhali a vyrazili kopců. Výšlapům na hory Taiwan zatím moc nepřál - kam jsme vyrazili, tam byly sesuté cesty po tajfunu, takže naše chuť vyšlápnout co nejvýš byla obrovská. Vyrazili jsme v pátek po poledni autobusem do Taichungu a odtud busem do vesničky Puli - stejným směrem, ze kterého jsme přijeli minulý týden. Pak už začala naše královská stopovací jízda. Když trochu předběhnu, jeli jsme ve výsledku za celý výlet patnácti stopnutými auty.


V pátek večer se nám povedlo dojet k Cinjin Farm ( 1900 m n. m.). Dozvěděli jsme se, že v noci je silnice přes hory zavřená kvůli sněhu a tak jsme uvařili, navlíkli na sebe všechno oblečení a zalehli do stanu. V noci byla příšerná zima. Teplota se pohybovala těsně nad nulou a můj spacák má komfort v 15°C, takže i Jardovi v něm byla zima. Nakonec jsme spali oba narvaní v Jardově teplejším (přesto však ne teplém) spacáku, mým ubožáčkem jsme byli přikrytí a i tak nám nebylo zrovna teplo. Ale byla ohromná sranda otáčet se na povel, když jsme měli přeležený bok nebo jinou část těla :)

Ráno nás probudilo sluníčko a výhled na zasněžené hory, mezi nimiž vedla horská silnice, po které jsme se museli přehoupnout do vedlejšího údolí. Pohybovali jsme se sice auty, ale rychlostí šneka, protože na sníh na horách se přijela podívat půlka Taiwanu. Silnice byla ucpaná, všude pobíhali pištící lidé, stavěli sněhuláky, nasazovali sněžné řetězy... Podle informací z rádia bylo ten den v horském sedle okolo 20 000 návštěvníků. Zkrátím to - ujet 7 km nám trvalo přes šest hodin. Našla jsem na zemi parádní čepici - podle Jardy v ní vypadám jako Stoupa z Gumídků :) Přesunům nebyl konec. Museli jsme se během soboty dostat až pod horu Shiue Shan (= Sněžná hora, vlastně taková taiwanská Sněžka). Naštěstí nás naložil moc hodný pán a ačkoliv si 6 km zajel, dovezl nás až do vesnice přímo pod kopcem.

To bylo asi pět hodin odpoledne. Jiní v tu dobu staví stan, na nás čekalo deset km k Ranger Station, kde teprve začíná stezka vedoucí k vrcholu. Ušli jsme asi 2 km, slitovali se nad námi další dobří lidé v autě a ušetřili nám chůzi. Tady se sluší poznamenat, že k výstupu na Sněžnou horu je třeba povolení, o něž se žádá asi tři měsíce dopředu, člověk musí mít přesný plán trasy, seznam členů výpravy, zásobu finančních prostředků a ani tak ho nemusí dostat. Z popisu vyplývá, že my žádné povolní neměli :) Měli jsme však dokonalý plán, jak Ranger Station (kde povolenku kontrolují) obejdeme a proto jsme se nechali vysadit kousek cesty pod ní.

Tiše, jako myšky jsme kráčeli k horské chatě a okukovali terén. Těsně před chatou byla cesta obehnána betonovou zídkou, asi dva metry vysokou - tak jsme se na ni vyškrábali (s patnáctikilovým báglem na nás musel být veselý pohled) a najednou jsme uslyšeli vrnění blížícího se auta. Ani jsme nemrkli a jako na povel jsme oba ladným partyzánským skokem zalehli do trávy, aby nás projíždějící auto neodhalilo. Leželi jsme v mokré trávě, dusili se smíchy a tíhou báglů zároveň a čekali jsme až řidič zaparkuje a odejde do chaty.

Pak přišlo plížení za chatou podél otevřeného okna. Z pokoje byly slyšet hlasy lidí vevnitř. Našlapovali jsme zlehka, aby listí pod nohama moc nešustilo, proklínali každou větvičku a když někdo vyšel na verandu, krve by se v nás nedořezal. Já to chtěla zabalit a dobrovolně se jít udat, ale Jarda se plížil dál podél betonové nádrže až k plotu, tak mi nezbylo nic jiného, než ho následovat. Přehodili jsme co nejtišeji baťohy přes plot a a přelezli ho. Měli jsme štěstí - za plotem nebyl ani zlý pes, ani močál, ale krásně upravená pěšinka. Zvládli jsme to! Potmě, aby nás nikdo neviděl, jsme ušli asi půl kilometru vzhůru a až poté si oddechli a radovali se. Ne dlouho, protože se do nás rychle dávala zima a navíc jsme měli kus cesty před sebou.

Cesta k téměř čtyřtisícovému vrcholu je od Ranger Station (2140 m n. m.) dlouhá celkem 10,4 km. Po dvou km je první útulna (2500 m n. m.), ve které se dá přespat, na sedmém kilometru je druhá (3100 m n. m.). Matematika jasná - 1700 m převýšení na 10, 4 km. My od rangerovské chaty vyšli v sedm a u první útulny byli asi po 45 minutách. Příjemně naladěni rychlým postupem jsme propadli dojmu, že jsme plní sil a že je výborný nápad urazit i dalších 5 km. Jak se na třetím kilometru ukázalo, tento dojem byl mylný :) Terén se zhoršil, cesta se zvedla, batohy ztěžkly, ozval se hlad a únava. Když jsme ale zastavili na kousek čokolády, okamžitě se do těla pustila lezavá zima. Každých sto metrů bylo značených patníkem, takže jsme měli krásný přehled, jak nám cesta neutíká. Točila se mi hlava, dělaly se mžitky před očima, podlamovaly se mi kolena. Co chvíli jsem musela stát, abych nabrala dech do plic a hlubokým nádechem uklidnila roztřesené tělo. Jarda na tom byl naštěstí líp než já, takže mi po 3,5 km sebral z batohu hrnce a tašku s jídlem a vrazil mi do ruky hůlky. O tom, jak zle mi bylo, svědčí to, že jsem se ani nebránila. Hrdost šla stranou.



Čas kvapil, nechtěli jsme se vracet ke spodní chatě, ale taky nešlo postavit stan jen tak na nějakém plácku, protože bychom zmrzli. Tělo mě sice neposlouchalo, ale hlava moc dobře věděla, že není jiná možnost, než dojít k druhé chatě. Cestu po šestý kilometr si nepamatuju. Vím jen, že se to hrozně vleklo a že někde uprostřed do mě Jarda nacpal energetický pytlíček s příchutí ananasu, ze kterého se mi zvedal žaludek. Osmset metrů před cílem jsme opět zastavili a můj žaludek kapituloval. Zvracela jsem do sněhu, cítila v krku ananas a proklínala každé sousto, co jsem přes den snědla. To nebylo vše - vysílené tělo evakuovalo i obsah střev. Byla to fakt perná chvilka. Ale jen co jsem se zvedla ze sněhu - jako mávnutím kouzelného proutku mi bylo dobře. Jak já byla ráda! Byla jsem sice slabá jak mucha, ale vybavuju si zbytek cesty k chatě, miliony hvězd nad hlavou i třpytící se sníh v měsíčním svitu. Bylo 23:20, když jsme otevřeli dveře útulny. Jarda uvařil čaj a vylezli jsme na jednu z paland. Noc byla zase mrazivá. Já měla za spodkama strčenou láhev s horkým čajem, kulicha na hlavě, přikrytí jsme byli už i plachtou od stanu. I tak jsem se třásla zimou. V tu chvíli jsem si říkala : Tak Májo, ten Everest bude muset asi ještě rok počkat.. :)

Ráno bylo ale zase veseleji. Šustění vstávajících horalů nás vzbudilo akorát na východ slunce, který jsme pro samou zimu pozorovali z postele, z tepla spacáků. Uvařili jsme vločky a jen tak s foťákama a jabkem v kapse jsme vyšli na "krátkou procházku", protože nám všichni tvrdili, že se na vrchol nedá dostat, že jsou tam závěje zledovatělého sněhu a my neměli mačky, cepíny, nic. Říkali jsme si, že prostě pošlapeme a až to nepůjde, otočíme to. Po dvou a půl hodinách chůze jsme už stáli na vrcholu :) Měli jsme štěstí - počasí bylo dokonalé, sluníčko hřálo a natavilo sníh na takovou teplotu, že Jarda do něj špičkou boty vykopával schody, po kterých se dalo krásně stoupat, aniž by člověk měl strach, že mu ujede noha a sklouzne dolů. Včerejší potíže byly ty tam, šlapalo se skvěle a pocit na vrcholu, ve 3886 metrech byl neuvěřitelný. O co vydřenější výšlap byl, o to nádhernější a silnější pocit jsme měli nahoře. Rozevřelo se před námi další údolí, my fotili a měli hroznou radost, že se nám hora dovolila stanout na jejím vršku.











Dolů to šlo skoro samo a když jsme po poledni dorazili zpět k chatě, všichni nám tleskali, gratulovali nám a fotili se s námi. Říkali, že si máme v Ranger Station pak vyzvednout certifikát, že jsme byli na vrcholu - hm, dobrý nápad, to bychom tam ale nesměli být načerno :) Pokecali jsme s rangerem, který hlídá útulnu, uvařili oběd a vydali se na cestu zpět. Už se stmívalo, když jsme jakoby nic obcházeli Ranger Station. Čekalo nás deset km do osady pod horou a pak ještě stopování někam do nížiny, protože jsme už neměli chuť na další promrzlou noc. Opět nám ale přálo štěstí a podařil se nám stop. Chtěli jsme dojet do vsi Lishan a manželé z auta, které zastavilo nám řekli, že tudy do Lishanu takhle večer už nic nepojede, ale že máme jít přespat k nim domů. Neuvěřitelně hodní, tihle Taiwanci. Jejich domek byl sice skromný, i tak nám ale uvařili čaj, ráno dali snídani a na cestu přibalili dvě velké Nashi hrušky. Po dvou nocích, kdy nám omrzaly končetiny jsme spali v posteli, v teple - nekonečné labůžo...

V ponělí ráno nás přítel našich hostitelů odvezl do Lishanu, odtud jsme se na několik stopů dostali zpátky přes horské sedlo do vesnice Cinjin. Tím, že nebyl víkend a navíc utál sníh, byla cesta přes hory celkem hladce průjezdná. Z Cinjinu se nám povedl husarský kousek. Zastavil nám mladý pár, který nás zavezl až do Kaohsiung a vysadil nás téměř před domem! Jásali jsme radostí. Byla to náhoda asi jako dojet stopem z Kokořína přímo do Frýdku :)

Těšili jsme se, jak si doma lehneme a odpočineme, ale po teplé sprše jsme zhodnotili situaci, koukli z okna na modrou oblohu a navzdory únavě se rozhodli, že je nejvhodnější chvíle navštívit nejvyšší budovu v Kaohsiung - tzv. 85 - z jejíhož 74. patra je pěkný pohled na město z ptačí perspektivy. Den byl vyjímečně jasný a deka smogu byla jen velká, nikoliv hrozivá jako obvykle, takže jsme se konečně podívali, kde jsme to vlastně strávili posledních několik měsíců.

Únava - neúnava, vyrazili jsme tam. Nejhorší je zahálka :) Myslím, že můžeme zodpovědně říct, že jsme poslední víkend na Taiwanu prožili naplno!

2 komentáře:

  1. Zdravíme úspěšnou taiwanskou horolezeckou expedici "Sněžka"!! Buďte rádi, že jste trochu promrzli. V Singapuru na to budete s láskou vzpomínat!! t,m,T

    OdpovědětVymazat
  2. Gratulujeme k úspěšnému víkendu, zmrzlé noci nám připomínají naše říjnové noclehy v Roháčích za mlada, taky jsme se nemohli dočkat rán. Teď už vám snad bude tepleji! m z předchozího komentáře (Mamka Lenka)

    OdpovědětVymazat