15. prosince 2009

Ušmudlaný ráj

Tak jsme se konečně prokousali hromadou špinavého prádla, dohnali jsme spánkový deficit a probrali fotky, tudíž můžu shrnout ty úžasné 2 týdny cestování, objevování a nevycházení z údivu. Mám-li použít jedno slovo, byla to prostě NÁDHERA. Filipíny jsou zemí plnou kontrastů. Na jednom místě nádherné hory kam oko dohlédne, o kus dál hordy odpadků a smog štípající v nose. Bosí lidé spící na kusu kartónu v podloubí v Manile, ale taky luxusní vily zbohatlíků na pobřeží. Liduprázdné hory versus přecpaná města. Rozkládají se na 7 000 ostrovech - my jich navštívili 6 (Luzon, Panay, Guimaras, Negros, Siquijor a Bohol) a každý byl jiný. Lišily se vzhledem krajiny (na Luzonu hektary rýžových teras či třítisícové hory, na Negrosu doslova průhledné moře s korály, jižněji na Siquijoru zase bílé pláže, na Boholu oblé "čokoládové" kopce), způsobem dopravy (luxusní překlimatizovaný autobus i zrezivělý rozpadající se bus, kde vás sedí 6 na sedadle pro 3, jeepney - něco mezi džípem a mikrobusem, tricycle - trojkolka poháněná motorkou nebo cyklistou, různé lodě od pramice přes katamarán až po novou jachtu...) i vzhledem obydlí (šedé stavby v Manile, chaloupky na kuří nožce v Batadu, zděné domy na Negrosu i domky z bambusových rohoží na menších ostrovech). Jen lidé jsou všude stejní - trochu umounění, tvrdě pracující, ale přesto vysmátí, mávající a připravení pomoct i když o to nestojíte :) Všude se hemží bezprostřední okaté děti s nudlí u nosu. Ceny tak nízké, že si můžete dát k jídlu od všeho všechno (a klidně dvakrát) a na turistu skoro nenarazíte. Co víc si při cestování přát? :)



Pá + So (27. + 28.11.)

V pátek odpoledne jsme vyjeli autobusem z Khs do Taipei. To bylo na 2 týdny naposled, co jsme nemuseli s nikým sdílet sedadlo :) Asi po třech hodinách letu jsme přistáli v Manile a jelikož byly 4 ráno, zdřímli jsme si na letišti. Pak následoval přesun Manilou k ÚANu, odkud jsme chytli bus do města Bagio. Hemžící se lidi, kteří dva bílé obličeje s krosnama nenechali nikde bez povšimnutí, mi skoro naháněli hrůzu. Všichni nám lezli do osobní zóny, lepili se, tlačili se, chtěli se bavit - na to jsem si hlavně já musela chvíli zvykat. Během šestihodinové cesty jsme si na občerstvovací stanici koupili nevině vyhlížející vajíčka natvrdo. A když jsme je oloupali, zvedl se nám kufr, protože jsme nevědomky pořídili místní specialitu Balut - vařená kachní vejce s už opeřeným embryem. Fuj! V přelidněném Bagiu jsme došli na Policejní stanici (Pulis) a postavili si stan u nich na dvorku jakožto na nejbezpečnějším místě v rušném městě.


Ne (29.11.)

Doslova obklíčeni zvědavými dětmi jsme sbalili stan a autobusem jeli do vsi Ambangeg, odkud jsme odpoledne vyrazili na 2. nejvyšší horu Filipín - Mt. Pulag (2922 m). Vyráželi jsme pozdě, takže k Ranger Station odkud je to na vrchol asi 4 hodiny jsme došli za tmy. To nás ale nerozhodilo, sehnali jsme tourist guida, který je povinný a v sedm večer s čelovkama šlapali do 2. výškového tábora. Tam jsme postavili stan a do 4 do rána spali.


Po (30.11.)

Ráno jsme nahodili opět čelovky a upalovali směr vrchol, abychom stihli východ slunce. A povedlo se. Miliony hvězd na nebi začaly pomalu blednout a na horizontu se objevila ohnivá záře postupně se měnící v oranžovou, až se nakonec krajinou rozběhly žluté sluneční paprsky. Všude kolem byly mraky, ze kterých čouhaly vrcholky hor. A my stáli nad tím vším a nemohli se vynadívat. Vůbec nám nevadilo, že máme zmrzlé nosy a prokřehlé ruce. Ta krása potlačila všechny nepříjemné pocity a člověk mohl být jen šťastný, že to všechno může vidět a zažít. Jen co slunce vyšlo, seběhli jsme probouzejícími se horami k Ranger Station a jali se scházet do údolí. Kochali jsme se terasami, na kterých se tu pěstuje hlavně zelí a nestačili se divit, jak strmý terén jsou tu schopní obdělávat. Sestup neměl konce, ale nakonec jsme došli na silnici a stopem, na korbě náklaďáku s opilým řidičem (což jsme naštěstí zjistili až ke konci jízdy), jsme dojeli do města Kabayan. Nocleh proběhl na pódiu opět před Pulis office.


Út (1.12.)

Prosinec jsme přivítali výšlapem k jeskyním s mumiemi nad městem Kabayan. Sice jsme byli z předchozího dne dobití a polámaní, ale byla to nejlepší možnost, neboť z Kabayanu skoro nikam nevede silnice. Se vší bagáží a v sandálích jsme se drápali do kopců s takovým sklonem, že nevíte, jestli ještě jdete anebo už ležíte. Dokonale mumifikovaná těla nám byly zaslouženou odměnou za pekelný výšlap. Stopli jsme zelinářské auto a busem pak pokračovali do Bontocu. Tam nás nechápavý policajt nenechal přespat na služebně, tak jsme museli zakotvit u smradlavé řeky mezi holubím trusem :)


St (2.12)

Když jsem ráno spatřila autobus, který jsme měli jet dál, tajně jsem prosila, aby nám ujel - protože z něj koukali samí špinaví, bezzubí lidi, chrchlající, plivající.. no humáč :) Ale dojeli jsme v pohodě až do Banaue - centra UNESCO rýžových teras. Rozhodli jsme se pokračovat do méně profláknuté vesničky Batad, kde jsou terasy ještě krásnější a hlavně- dá se tam po terasách přímo chodit, nejen na ně koukat. Na dvě noci se naším azylem stal penzionek Simon´s, kde jsme se za 300 filipínských dolarů za pokoj/noc (cca 120 kč) mohli po dlouhé době i umýt v kádi s teplou vodou. Sprchy tu nevedou.


Čt (3.12.)

Celý den jsme strávili na fascinujících rýžových terasách. Byly opravdu všude, kam oko dohlédlo. Šli jsme s povinným průvodcem Charliem, který nás nakonec vzal k sobě domů a utrhl nám přímo před očima ze stromu obrovské pomelo. Zrána pršelo, ale odpoledne se udělalo krásně, takže jsme si užili teras za každého počasí. Charlie zrovna vykládal, že loni jeden turista spadl z terasy a naštěstí se nezabil, jen si vykloubil koleno - když mi najednou ujela na blátě noha a zavířilo se v hlubině po nebohé dívčině :) Žuchla jsem dolů, křoví se nade mnou zavřelo, to je tak, když je někdo šikovný. Jarda mě vytáhl, naštěstí se mi krom škrábanců a pár modřin nic nestalo, měla jsem z toho strašnou srandu. Odteď má Batad novou historku o gramlavé české turistce, která spadla z terasy :)


Pá (4.12.)

Opustili jsme Batad a museli dojít, posléze dojet zpět do Banaue a pak nočním busem do Manily. Den byl přesunový, kromě nakupování krásných a pekelně laciných suvenýrů se nic moc extra nedělo.


So (5.12.)

Ve tři ráno jsme byli vysazeni z busu kousek od centra Manily. Odolali jsme nátlaku taxikářů a vydali se ještě spícím městem do centra. Byl to šílený pohled, ze kterého máme jedny z nejsilnějších vzpomínek na Filipíny. Všude na ulici pospávali lidé. Nejen na lavičkách, ale i na zemi, jen na kusu špinavého hadru. U zdí parkovaly trojkolky a z nich čouhaly bosé špinavé nohy řidičů, na kterých bylo vidět, že nic jiného než svou trojkolku nemají. Viděli jsme rodinu s miminkem, jak leží schoulení v podchodu a spí na rozložené krabici. Viděli jsme matky držící v náručích své děti, aby na ně nelezli švábi pobíhající všude kolem. Všude to smrdělo, kolem se válely tuny odpadků a město se začalo pomalu probouzet. Jen co se rozednělo, vše ožilo a my odpočívali v parku, který byl ve špinavé Manile doslova oázou klidu. Odpoledne jsme přeletěli na ostrov Panay do města Iloilo a mikulášskou noc strávili v kuchyni policejní stanice.


Ne (6.12.)

Loďkou jsme přejeli na ostrov Guimaras a půjčili si tady horská kola. Bylo úžasné se zase po dlouhé době pohybovat sami, nebýt odkázaní na jeepneys, lodě, trojkolky a jiné prostředky. Objížděli jsme ostrov plný mangovníků, ochutnali jsme slaďounké ovoce Chico, zmrzlinu, pečivo, meloun - a všechno nás to stálo pár šupů. Dojeli jsme na pláž s tyrkysovým mořem plným tyčinek z korálů a poprvé se koupali. Nějak moc jsme se kochali, takže jsme cestou zpátky museli šlápnout do pedálů a poslední hodinu a půl jsme dojížděli v "Jaroušovském stylu" - tzn. s čelovkama na hlavě. Já fakt nevím, jak to ten chlap dělá, že NIKDY nestihnem stavět stan za světla :) Pán, od kterého jsme měli půjčená kola nám ale nabídl nocleh v jeho "hotelu", takže jsme nakonec dohromady za 150 pesos (cca 80 korun) spali v postelích! Sice nám pokojem rejdily ještěrky a švábi, ale aspoň jsme spali na měkkém :)


Po (7.12.)

Odstartovali jsme domácím Buko džusem (mladé kokosové mléko, mňamózní) a vydali se směr ostrov Negros. Netušili jsme, že přesun nám zabere celý den. Jeli jsme na střeše jeepneyho, pak lodí, zapoceným narvaným autobusem, trojkolkou a nakonec nás vezli malí kluci na pramici. Dostali jsme se na Sugar Beach (cukrová pláž), která je vyhlášeným turistickým resortem. To v překladu znamená, že tady kromě chatrčí domorodců byly i dva penziony a v nich 4 páry bělochů. Pro Evropana zvyklého na přelidněné pláže v Chorvatsku turistický resort jak stehno :) Nalepil se na nás ochotný, leč nesetřesitelný domorodec, kterému jsme začali říkat Bambus - pro jeho neschopnost pochopit, že chceme být už konečně sami. Přespali jsme na zahradě jeho sestřenice Mary a on - kromě toho, že koukal, jak se převlíkáme, jak vaříme, jak snídáme i jak si čistíme zuby- nám ráno utrhl asi dvoukilový kokos.


Út (8.12.)

Válet se na pláži nás nebaví, tak jsme si půjčili kajak a potápěcí brýle a vyrazili na plavbu kolem pobřeží. Míjeli jsme odlehlé plážičky a koukali do průzračné vody. Pak jsme se vylodili, abychom na jednom ostrůvku poobědvali, trochu jsme se poprali o kastrol s obědem a já si při lítém boji ukopla o šutr kus nohy, takže se ze mě stal částečný invalida. Naštěstí na kajaku to nevadilo, obeplouvali jsme zátoky, dopluli k mangrovníkům a do jeskyně plné netopýrů. Sbírali jsme korály, které by člověk mohl přehazovat lopatou. Ukotvili jsme loď a šnorchlovali oba. Pod hladinou byl úplně jiný svět. Nikdy předtím jsem se nepotápěla, takže korálové růže, ornamenty, fosforové ryby.. to všechno pro mě bylo nové a úžasné. Do té doby, než jsme se s Jardou pod vodou začali ošívat, protože nás něco pálilo či co. Nic nebylo vidět, když najednou se mi před brejlema objevilo něco jako plavající igelitový sáček. Ale nebyl to sáček - bylo to medůza. Nevím, kdo se lekl víc, jestli já nebo ta medůza, ale myslím, že jsme pod vodou zaječely obě :) Radši jsme z vody vylezli, dopádlovali zpět na pláž a vařili při západu slunce.


St (9.12.)

Den začal operací - do mojí rány se dostal písek a přes noc mi srostla, takže Jarda se brilantně zhostil úlohy chirurga a ránu vyčistil. Dopajdala jsem k lodi a nechali jsme se naším zvědavým kamarádem převézt do vesnice Sipalay. Odtud jsme zahájili další dlouhý přejezd přes jižní konec ostrova až do přístavu v Dumaguette. Jarda se nechal ostříhat v místním holičství za 30 pesos (aso 12 korun) i s masáží hlavy. Já měla průjem. Navíc na naše bágly v autobusu vytekl asi odpad ze záchodu, protože smrděly úplně příšerně. Ten puch se s náma táhl další tři dny. Počkali jsme na trajekt a přejeli na ostrov Siquijor, kde v devět večer nebyla jiná možnost než opět využít služeb nejlevnějšího řetěžce ubytoven - policejní stanice. Ustlali jsme si na tribuně místního basketbalového hřiště a zažili asi nejhorší noc. Že spíme z části pod střechou, ale zčásti pod okapem, jsme zjistili, když se spustil silný liják. Museli jsme uprostřed noci přesunout celý stan. To nebylo vše. V 5 ráno začali nadšenci na hřišti hrát basket...


Čt (10.12.)

Po nepovedené noci jsme se celí smradlaví od batohů, zpocení horkem, ulepení od slaného vzduchu a se zatuchlýma mokrýma věcma vydali do města Larena a protože jsme nesehnali kola, půjčili jsme si na dva dny motorku. To byla zase příjemná změna, být samostatní. Dali jsme si místní specialitu Halo Halo - pohár se zmrzlinou, mlékem, kokosem, kukuřicí a ovocem. Zvláštní kombinace. Objížděli jsme ostrov a zakotvili na nádherné pláži, na které jsme byli kromě rybářů úplně sami. Palmy, loďky, bílý horký písek, průzračné moře, kokosy, koupání, opalování, pohoda... Uvařili jsme si k večeři batáty - sladké brambory a moc si pošmákli.


Pá (11.12.)

Ráno nás nějaká vyšší moc (myslím, že Jardův močový měchýř) probudila v 5:30 a my si tak mohli užít dokonalý východ slunce nad mořem. Vzduch byl ještě chladivý a paprsky se zračily v mořské hladině, my baštili vločky s kokosovým mlíkem a bylo nám krásně. Spát jsme už nešli a vyrazili jsme na motorce do vnitrozemí, užít si pohled na moře z větší výšky. Kolem 11 jsme zakotvili na opuštěné pláži, stejně krásné jako předchozí den. Já doháněla opálení, Jarda fotil, pak jsme se koupali - a já zjistila, že jsem ztratila mobil. Trošku nám to zkomplikovalo plány, chvíli jsme ho hledali, ale pak jsem se s ním rozloučila. Nevadí. Objeli jsme zbývající kus ostrova a ochutnali Ťubu - pokus o burčák z kokosového mléka, ale fakt hnusný a smradlavý. Večer jsme v Lareně vrátili motorku a požádali o nocleh na Pulis. Uvědomělí policisté o nás ale měli strach, takže s námi asi hodinu obcházeli město a hledali vhodné a bezpečné místo na stanování. Nakonec jsme spali v docích v kůlničce na lodě.


So (12.12.)

Ráno jsme přejeli trajektem na ostrov Bohol s cílem dojet k Chocolate hills (čokoládové kopce). To se nám povedlo kolem poledne a my spatřili krajinu plnou oblých zelených vrcholků. Pronajali jsme si motorku s místním řidičem, bágly nechali v obchodě a jeli si prohlídnout kopce zblízka. Cestou jsme viděli sázení rýže v přímém přenosu. Bylo to moc zajímavé a krajina byla fakt nádherná. Celý den se střídaly lijáky s hezkým počasím. Prý proto, že je období dešťů. Večer jsme si postavili stan v zahradě jednoho pána, ale než jsme ho stihli přikolíkovat, přiběhla nějaká slečna, ať jdeme radši k nim domů, že bude moc pršet. Chvíli jsme se bránili, ale pak se spustil takový slejvák, že by to náš stan nezvládl a s radostí jsme nocleh přijali. Postavili jsme si stan u milých lidí v obýváku :) Byli hodně zvědaví, tak se ptali co a jak v Čechách, koukali jak vaříme.. paní domácí byla na mol, tak nás furt líbala na čelo a objímala :) Ale vyspali jsme se parádně.


Ne + Po (13. + 14.12.)

Ráno jsme se klidili v sedm hodin, chytli bus do Tagbilaranu na letiště a z ostrova Bohol přeletěli zpět na ostrov Luzon do Manily. Šest hodin do odletu domů se nám nechtělo strávit na letišti, tak jsme vyrazili do města na věčeři a cestou jsme si oba koupili ultralevné žabky. Spáchali jsme hygienu a sedli do letadla. V pondělí v jednu jsme byli zpět v Taipei a nočním autobusem dojeli do Kaohsiung.


Sečteno a podtrženo - bylo to dokonalých 17 dní. Filipíny jakožto zemi vehementně doporučujeme k navštívení - ale na delší dobu než 2 týdny. Rozhodně je tam co dělat!


Výběr z fotek najdete na http://keckamarketka.rajce.idnes.cz/ :)

6 komentářů:

  1. Už je to tady!! Hurá na čtení!! Dočkali jsme se!! Mrazivý sever zdraví čajíčkáře!

    OdpovědětVymazat
  2. SUPÉÉÉÉÉÉR!!!!!!!!!!!! A ještě ke všemu krásně napsané.. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Fakt výborné fotky. To je focené Canonem? Dostaly mě ty rýžový pole a čkooládové hory. Díky!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju! Jj, fotky jsou focené foťákem Canon Power Shot SX 200 :) Jsem s ním ohromně spokojená a jsem ráda, že se fotky líbí, i když se s ním teprv učím a na Jardovy obrázky ty moje koukají jen zdáli :) ale učení dělá mistra, chce to fotit, fotit, fotit... :)

    OdpovědětVymazat
  5. Teda jako nádhera, že jo...:D

    OdpovědětVymazat