20. prosince 2009

Taipei Fubon Marathon 2009

Vážení sportovní přátelé i příznivci drobného hazardu, přinášíme nejčerstvější novinky po závodě. Úvodem hlásím, že můj závodník zaběhl 42,195 km za 3:28:58!!!

Nejprve přidám svůj (méně směrodatný, tudíž kratší) pohled očima oddaného fanouška:
Ještě před startem jsem se vydala směrem na pátý kilometr, abych tam posloužila jako soukromá občerstvovací stanice. Kolem trati tu stály houfy fanoušků a atmosféra byla až dojemně pospolitá. Netušila jsem, že je to na dlouho dobu naposled, co maratonce vidím. Pořadatelé pak totiž odvedli trasu na mosty, na které se normální smrtelník neměl šanci dostat. To jsem ale netušila a přes hodinu nervózně pobíhala s transparentem po ulicích Taipeie a hledala dav. Když jsem konečně pochopila, že mi závodníci běhají deset metrů nad hlavou, začala jsem se u pořadatelů zoufale dožadovat toho, ať mě pustí fandit. Nikdo se se mnou ale nechtěl bavit a slečna, které se mě zželelo a chtěla mě na most pustit, byla okamžitě zastavena nějakým papalášem. Nezbylo mi než čekat až na asi 40. km, kde špalír závodníků z mostů sbíhal. Mělo to jen jednu malinkou výhodu - viděla jsem proběhnout vítěze závodu i se safety car, jež ho doprovázelo a následně všechny ty dlouhonohé gazely, které se na trati pohybují s ladností, kterou by jim i Harapes záviděl. Naštěstí jsem se aspoň tady Jardy dočkala. Jak proběhl, pádila jsem taky k cílové rovince, abych ho chytla v cíli, což se povedlo. Byla jsem na něho fakt hrozně pyšná, je to borec!

A nyní exkluzivní výpověď samotného závodníka:
Do pátého kilometru se běželo ulicemi městem, okolo kytky, lidi fandili, mně se prima běželo a mělo to fajn atmošku. Na 5. se začínala ozývat kolena a na dlouhou dobu naposledy jsem viděl Máju. Pak už jsme zaběhli do odlehlejších částí města, kde už lidi nebyli. Na 8. km o sobě dávaly vědět i podkolenní šlachy a střeva. Střeva jsem evakuoval asi na 15. km a nohy už byly jen a jen horší.
Krize byla od 20. kilometru, kdy už bolest nedovolila moc se snažit do toho šlapat... ale měl jsem pocit, že i tak to zatím není zlé... no a pak jsem doběhl borce, co podle cedulky na triku běžel na čas 3:56 a skončila sranda už doopravdy.
Na 30. jsem toho měl plnou p**** a marně hledal svaly, které by ještě pohybovaly nohama dopředu. Podruhé jsem se zkusil protáhnout, ale vůbec to nepomohlo. Bylo zle. V tom nejhorším se ale zjevil anděl v podobě Taiwance ve žlutém tričku, který mě předběhl krokem o něco rychlejším. Zkusil jsem se ho chytnout, i když se to zdálo nemožné. Potřeboval jsem trochu zaměstnat hlavu něčím jiným než jen sebou... a ono to šlo! On vpředu a já zavěšený těsně za ním, jsme se pomalu prokousávali davy před námi. Bolest už asi poznala, že to nemá cenu a posunula práh o něco dále.
Na 36. začaly kousat křeče do stehna... Začal jsem tedy šlapat víc druhou nohou a makal dál. Kilometry se zdály delší a delší. Ale vědomí, že běžet sám, trpěl bych ještě daleko víc, mi nedovolilo pustit se mého vodiče. Na 40. jsem konečně zase, i když už zrakem velmi zastřeným, uviděl Máju. Ta se snažila celé 3 hodiny dostat někam k trati, jenže nějaký mamlas vedl celou trasu maratonu od 13. do 40. kilometru po mostech a nikoho tam nepustili. Výborné, bylo to jako běhat po opuštěné dálnici...
Od Máji to k cíli byl jen kousek, ale zdál se nekonečný. Přemlouval jsem nohy ke každému dalšímu kroku, ale na poslední kilometr jsem se sebral a zkusil "zafinišovat" (= protáhnout krok z asi 25 na 30 cm). Jenže ouha, ten kilometr byl nějak dlouhý a já finišoval a finišoval... až už to zase nešlo :D Cíl jsem pak jen přitahoval očima, nohama to nešlo. Za cílovou čarou to na mě všecko spadlo a já byl rád, že udělám vůbec krok.
Takže jsem přežil a i když výtky k trase a organizaci jsou, tak to byl velmi silný zážitek, který s odstupem času budu určitě vnímat i jako pozitivní :) Z Taiwanu zdraví bolavý Jarda :)

Našemu atletovi za nás za všechny tleskám, poplácám ho po rameni a připojuji pár zdařilých veršíků, které mu přišly před závodem :)

Na Taiwanu při pobřeží dlouhým krokem někdo běží.
Že by Mirek Dušín? Ba ne, já to tuším!
Je to Jarda, je to ON - vystřihnul si maraton!
Už aby byl v cíli, než mu dojdou síly.
(JL)

...venku zima, ruce zebou, v myšlenkách jsme stále s Tebou!
Hele borče, na to máš - Jarouši, vždyť Ty to dáš!
Taiwanci jsou sice lidi, ale teda pěkně pidi.
Natáhni nohy, rychlost měj stálou,
v cíli Tě uvítaj slavnostní famfárou...
(jen zlomek epopeje od LH a IH)



3 komentáře:

  1. gratulujeme!Jarda je fakt borec!

    OdpovědětVymazat
  2. no u nas fandila cela nase rodina!:D a dneska jsem Jane se Zdendou rekla o tomto vykonu a Zdenda si sedl na zadek a rekl (cituji) Teda páni!
    :D Takze jeste jednou gratulace Jardovi a podekovani jeho support teamu, pritelkyni a me nejlepsi kamaradce zaroven, protoze bez ni by to jiste nezvladl tak dobre!:)

    OdpovědětVymazat
  3. gratulace a obdiv-kdybych běžel já tak než bych do cíle doběhl tak už by ho dávno sbalili :D

    OdpovědětVymazat