3. listopadu 2009

Výlet do džungle

Čas letí jak splašený – sotva uschnuly vyprané věci z výletu do prašného koryta řeky, už tu byl zase víkend a my osnovali plány, kam vyrazíme. Chtěli jsme vyjet tentokrát líp připravení a informovaní, abychom se konečně dostali do hor po svých, nejen na motorce. Takže to chtělo plán, aby nás zase nezarazily následky tajfunu. Tady na Taiwanu funguje dokonalá služba pro turisty – potřebujete-li nějakou informaci, stačí vytočit pomocnou telefonní linku a anglicky mluvící slečna vám bezplatně zodpoví jakýkoliv všetečný dotaz. Takže my se ptali na uzavírky na cestě; na to, jestli je oblast, kam chceme jet, poničená tajfunem; na vlaková spojení; na počasí… Položili jsme dotaz, slečna se omluvila, chviličku někam telefonovala a pak nám zavolala zpátky s informací, jak to tedy vlastně je. Díky téhle bezkonkurenční službě jsme během hodinky naplánovali výlet do jihovýchodní části Taiwanu – s cílem projít stezku „ Jin-shui Camp Historic Trail“.

Asi po 3 hodinách na motorce se před námi objevilo městečko Fangliao, kde jsme zaparkovali a na tři dny tady nechali odpočívat Klotyldu. Vybaveni vším potřebným (spacák, stan, vařič, atd., však už to znáte) jsme sedli na vlak a po 40 minutách dojeli do vesničky Dawu, která leží na východním pobřeží ostrova. Už byla tma, ale my potřebovali ještě ujít kousek po asfaltce, blíž k horám, abychom mohli časně ráno vyrazit a celou tůru stihli. Dopřáli jsme si jeden Džendžu Nai Čcha a poslouchali příboj. A jak tak jdem vesnicí, v sedm večer už skoro všechno zavřené, narazili jsme na krámek, co vypadal jako kadeřnictví. A protože Jarda už se dlouho odhodlával, že si musí zajít k holiči, nedalo mi velkou práci vyhecovat ho k tomu, aby se tu nechal ostříhat. Paní z něj byla sice trochu nervózní, nejdřív to zkoušela břitvou, pak nůžkama, několikrát se pyšně narovnala, aby nám dala najevo, že už je hotovo, ale my ji pokaždé přesvědčili, ať zkracuje dál. Nakonec jsme se jakž takž dohrabali k oboustranné spokojennosti a musím říct, že Jardovi tenhle "Taiwanský look" moc sluší :) Vypadalo to, že nás rodina paní holičky pozve na večeři, ale my potřebovali šlapat dál.

Drobně pršelo, minuli jsme chrám, plížili se kolem, abychom nevylekali vonné tyčinky a asi po hodině chůze večerní krajinou, kdy se snažíte nerušit skoro posvátné ticho, které tu vládne opět skončila cesta. Zrada. Kam teď? Tušili jsme, kterým směrem pokračovat, ale stezku vidět nebylo. Stáli jsme před nějakým plechovým stavením, tak jsme se šli dovnitř zeptat, kudy dál. Natrefili jsme na dva pochybné strýce, člověk by se jim za normální situace vyhnul obloukem, ale tady byla každá rada drahá. Navíc se ukázali jako fajn společníci, jeden z nich uměl asi 4 slova anglicky, tak nás usadili na zápraží a zaníceně nám vysvětlovali, že dál už "Mejou rů" = není cesta, že ji strhla povodeň po tajfunu. Bylo to jak v grotesce, oni mleli dokola, že dál jít nemůžeme, my zase, že musíme... Tak jsme nakonec udělali kompromis - zůstaneme u nich na noc a dál se koukneme ráno, bude líp vidět, cesta zničenou krajinou bude bezpečnější. Chlapi měli radost, že zůstáváme a vzali nás do plechové garáže, že které se vyklubal luxusní byt s velikou televizí, záchodem a hlavně : s profesionální aparaturou na karaoke!!! :) Musela jsem se smát - v koupelně mají místo sprchy káď, ze které pánvičkou nabírají vodu a "sprchují se", ale v předsíni stojí maxirepráky. Večerní program byl jasný - bude se zpívat. Naši hostitelé přinesli složky, ve kterých kupodivu bylo i pár anglických písniček. Bezzubí taiwanci předvedli překvapivý hlasový fond, takže jsme se ani my nechtěli nechat zahanbit a zpívali jsme, až se hory zelenaly. Do toho nám nabídli různé sušenky, Jardu - jako chlapa - nalívali pálenkou smíchanou s mlíkem a zapředli jsme multijazyčný přátelský rozhovor. Chlápek něco anglicky a Jarda doslova válel čínsky, navíc přijel třetí Taiwanec, jehož tatínek byl Japonec a proto mluvil plynule japonsky - a ve mně se probudila má japonská minulost! Nejdřív jsem chytala jen pár slovíček, ale než se šlo spát, začala jsem dohromady dokonce lepit věty a zůstat tam týden, možná by mi i zešikměly oči :) Bylo to super, sedět s úúúplně cizíma lidma, zpívat a povídat si! Nicméně doba se připozdila a my museli na kutě. Pan domácí nám donesl deku, která vážila asi 15 kilo, jak byla huňatá, takže nám na zemi udělal úplné hnízdečko a já se dlouho tak dobře nevyspala! Ráno nám navíc připravil snídani (i když pro nás skoro-nemaso-žravce ne úplně košer, protože byla taiwanská specialita - něco jako tortelini s mletým masem a omáčkou) a vecpal nám petku s vodou, kterou jsme si vzali víceméně ze slušnosti a která nám pak přišla náááramně vhod, protože v taiwanské džungli jsme nenarazili ani na miniaturní potůček.













V krásném slunečném ránu jsme šli korytem řeky, ve kterém stejně jako minulý týden meandrovala maličká říčka "ChaCha-YaDuh". Různě se větvila, takže jsme ji párkrát museli brodit, ale v horkém dni to bylo spíš příjemné osvěžení než překážka. Přišli jsme k soutoku a museli se vyškrábat na břeh řeky, abychom se dostali na most a mohli jít dál po stezce "Jin-shui Camp". Je to stezka postavená za vlády dynastie Ching (tuším okolo roku 1884), kolem ní stojí několik zřícenin policejních stanic, ve kterých žili Japonci a celá vede džunglí. Většinou se chodí ve směru Fagliao-Dawu, protože pak jdete celých 16 km dolů z kopce. My si ale chtěli dát trošku do těla a tak jsme šli naopak, tzn. z nuly do 1420m :) Tajfun stezku nepoškodil, byla jen dost zarostlá různými pralesními rostlinami, což přiznám se, nebylo na dotek v otevřených sandálích zpočátku úplně příjemné, ale člověk si zvykne. Kolem rostly a voněly eukalypty a toho hmyzu! Motýli velicí málem jak český vrabec, pavouci a spousta jiných zvířat, které člověk nikdy neviděl.


Kochali jsme se měnící se přírodou, fotili, číhali na opice, stoupali nahoru, potili se, semtam přelezli spadlou palmu a občas dali sváču. Na jedné takové svačinkové pauza Jarda povídá, že se mu něco lepí v botě. A já: hihi, jestli tam náhodou nemáš pijavici, hihi... Jen tak z hecu sundal botu a ja začla ječet na celé kolo - celá noha od krve, mezi prsty měl svíjejícího se červa.. no hnus! Sundal hned druhou botu a tam další "dárečky". Při pohledu na krvavý pramínek vytékající z mojí sandále mi bylo jasné, že i mě potkala nezvaná návštěva. Málem jsem vylítla z kůže, řvala jsem na Jardu, ať mi sundá botu a ty potvory oddělá, protože jsem se na to nemohla ani koukat :) Později, když už byly pijavice sundané a my jen pozorovali jak z malých ranek teče krev, to už mi bylo hej, to už jsem si říkala - wow, to je zážitek, to se mi nepoštěstí každý den, mít pijavici :) Je to stejně zvláštní, vůbec, ale vůbec nic jsem necítila, ani trošku to nezabolelo, člověk si ty potvory prostě nese v botě, ony se zakousnou a vstříknou do ranky enzym hirudin, který zabraňuje srážlivosti krve, takže pak trvá docela dlouho, než ranka přestane krvácet. Neměly by se odtrhávat, když jsou zakouslé, ale chtěla bych vidět někoho, kdo při pohledu na mrskajícího se parazita vklidu vyčká, až ten tvor sám odpadne :)

Šli jsme pořád dál, potkali skupinku kluků-bajkerů, cestu lemovaly patníky ukazující, kolik nám chybí do cíle, takže jsme pár kilometrů před koncem podlehli dojmu, že to stihneme dojít celé a navzdory mému přání vybrat nocležiště mezi pavouky alespoň za světla, opět stavěli stan potmě :) A to jsme se zastavili jen proto, že jsme narazili na obrovský sesuv, který jsme potmě neuměli přelézt, tak jsme se rozhodli nechat to na ráno, jinak bychom možná šlapali až do půlnoci :) Ráno nás vzbudil déšť bubnující do tropika a taky lidské hlasy. Byla to skupinka taiwanských turistů s horským vůdcem, díky nimž se nám podařilo sesuv elegantně obejít. Pro naprostý nedostatek vody jsme ráno nevařili vločky, jen jsme se odbyli vánočkou a vyrazili jsme směrem do Fangliao... což bylo podle instrukcí asi 26 km po asfaltu. Hrozná představa! Naštěstí nám po pár ušlých kilometrech a několika spatřených opicích zastavilo auto. Dvěma mladíkům v uniformách jsme vysvětlili, kam potřebujeme jet, naskočili jsme na korbu polozrezivělého, rozpadajícího se kostitřasu a začala jízda hrůzy. Sice nám neuvěřitelně pomohli, protože nás zavezli až přesně na nádraží, kde parkovala Klotylda (bůhví, jestli si kvůli nám zajeli, ale za cestu si nevzali vůbec nic), nicméně já ještě půl hodiny po vystoupení měla žaludek na vodě a pocit, že hodím šavli. Ale Džendžu Nai Čcha to spravil :)
Čekala nás už jen cesta na motorce domů, asi v půlce jsme na jedné benzínce udělali taiwancům ještě malé představení, protože jsme mezi čerpacími barely vařili oběd a pak už hurá do Kaohsiung! Umýt, vyprat a plánovat další výlet! :)

3 komentáře:

  1. Ahoj Májo a Jardo. Moc hezké počteni a taky fotky, ikdyž by jich mohlo být víc.Nejen já bych to uvítal, ale taky ostatní jako např. babička L. Tak se třeba pokus udělat galerii ať má babička s dědou na co koukat. Měj te se hezky a hlavně dávejte na sebe velký pozor.čauky T+V+D ++ B+D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkné Markétko, vždy si rád blognu. Jen tam dávejte na sebe pozor. Táta

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj oběma bratrům Lepíkům :)
    O víc fotek mi píše víc lidí, takže jestli mi vyjde čas, hodím nějakou větší galerii na Rajče...
    Jsme v rámci možností opatrní pořád, většinou nám žádné nebezpečí nehrozí:) Dík, že čtete a že na nás myslíte! Já na vás taky myslím :*

    OdpovědětVymazat