22. října 2009

Přesun na Taiwan a první dojmy

Pondělí 19.10.09 – dlouho očekávaný den VP (velkého přesunu)– z postele vstávám po dvou a půl hodinách spánku, kruhy pod očima jak hráč amerického fotbalu, takže o nějakém šarmantním vzhledu nemůže být ani řeč. Vypadám zřejmě tak zbědovaně, že Muni místo aby mě jen nasměroval na MHD (potřebuju dojet opět do KL Sentral a odtamtud chytit transfer na letiště), tak rozespale nasedne do auta a zaveze mě až k autobusu. Cestu na letiště si krátím posloucháním Dobytí severního pólu a lituju, že nemám míč ;) Malajsie se se mnou loučí vycházejícím sluncem, které hladí vršky palem… Málem se mi odsud nechce- ale pak si hned uvědomím, co (kdo :) ) mě čeká na Taiwanu a peláším se k přepážce odbavit. Opět jsem nějak neodhadla rezervy na cestu, takže mi dvě hodiny do odletu dělá společnost knížka. Při kontrole zavazadla se opět cítím, jako bych pašovala minimálně kilo hašiše, protože mám v báglu jednak litr a půl rulandského šedého a jednak moje příruční zavazadlo je o dvě kila těžší, než by mělo. Zkušeným okem si proto z „celníků“ vyberu toho nejtlustšího a nejdobrosrdečněji vyhlížejícího a úsměvem nešetřím. Funguje to, mou příruční krosničku nezváží, takže postupuju do dalšího kola. Nalodění provází malé zmatky, neboť u Gate T16, odkud máme letět je cedule Bangkok, což většinu cestujících (včetně mě) mate, ale letuška nás ujišťuje, že doletíme - není proč jí nevěřit a i kdyby, v Bangkoku musí být taky krásně.











Po dobu skoro pětihodinového letu mi společnost dělají starší manželé, moc veselí lidi. On Australan, ona Taiwanka. Navíc z nich vyleze, že jsou z Kaohsiung, z města, kam mířím i já, takže si po přistání při vyzvedávání kufrů nejen vřele potřeseme rukama, ale kromě adresy si odnáším i pozvání na večeři. Vystoupím z letadla, u imigrační budky stepuju jako první, razítko do pasu dostanu bez potíží, ale čekání u zavazadlového pásu se nekonečně vleče. Když asi po půl hodině vyjede můj baťoh, radostně zavýsknu a pádím do příjezdové haly. Tam mě už čeká Jarda, původce celého mého asijského dobrodružství. Čeká nás pětihodinový přesun autobusem do Kaohsiung, že by nám to ale nějak vadilo, to se říct nedá, máme si co povídat. Jen poznámka k asijským autobusům a letadlům- velcí lidi si pochvalujou, že je v nich hodně místa. Já na přemíru prostoru nadávala… Jsem zvyklá sedět tak, že si kolena zapřu o sedadlo před sebou a to tady absolutně není možné – na opěrku před sebou prostě nedošáhnu.

Do našeho nového hometown dorazíme asi v devět večer, ale tím zajímavé přesuny nekončí. Po městě se totiž většina lidí pohybuje na motorkách. Můj Drahý už jeden takový skůtřík má, tak ho podrobíme zatěžkávácí zkoušce a naložíme se na něj my dva a celá moje třicetikilová bagáž. Motorka nejdřív blafne, ale pak se dá přemluvit a zaveze nás "domů".

Naše nová adresa (minimálně do ledna, než se pohnem dál) je:
No.16, Lane 152, Nantaiheng Rd, Cianjin District, Kaohsiung City, Taiwan 801


Bydlíme v krásném, velikém pokoji se spoustou oken, je tu velká postel, stůl, lednička, praktické kanapátko a hafo skříní, čistá koupelna, prostě paráda! Jen venku se ozývají pořád takové zvláštní zvuky. Buď nás ráno budí zvuk sbíječky či chrchlající paní sousedka (nebo je to chlap???), která zní jakože každou chvíli vykašle plíce. Co se týče města samotného, zatím jsem neměla čas se tady pořádně porozhlídnout a vyfotit, ale to přijde, času dost. Je to s přesuny zatím trochu složité, protože pěšky se tu pohybuje dost blbě-všecko je daleko- a my máme jen jeden dopravní prostředek. Takže se intenzivně pracuje na tom, sehnat mi kolo, abych mohla vyrazit dál než kolem bloku i když je Jarda ve škole, protože sedět a čekat doma, z toho mě berou mory. Časem možná budu řídit i motorku, ale teď si na jízdu teprve zvykám a upřímně- jsem pěkný posera. Ale kdo by se tu nebál, všichni jezdí jak se jim zachce, předpisy se tu nějak neřeší a šikmooké babky na motorkách vypadají někdy dost nevyzpytatelně :)


Říkala jsem si, že si nechám dva-tři dny na aklimatizování, pěkně se tu porozhlídnu, pomalu vpadnu do taiwanské kultury,leč člověk míní, život mění. S Jardou se dočkám asi mnohých překvapení... Protože bylo úterý odpoledne, můj dosavadní pobyt na Taiwanu čítal asi 20 hodin a už mi bylo oznámeno, že půjdu do práce :) Ozvala se totiž Joyce-agentka přes angličtinu, že by potřebovala někoho do mateřské školky a že výuka začíná za dvě hodiny. Vůůůbec se mi nikam nechtělo, přeci jen mi ještě všichni kolem připadají nějak moc šikmoocí, ale práce je třeba a příště by se už nemuselo nic naskytnout, proto jsme vyrazili. Takže jsem se s místní kulturou "pomalu" seznámila tak, že jsem byla postavena před 13 štěbetajících taiwanských dětí a učila je anglicky. Mají tu naštěstí hodně dobře připravené materiály k výuce, takže jsem to zvládla víceméně bez přípravy, ale stejně to bylo zvláštní. Ve třídě se mnou byla ještě taiwanská asistentka- starší paní, která anglicky mluvila jen velmi málo, tak ta mi moc nepomohla. Tří až čtyřleté děti ve stejných uniformách, zírající na mě a nechápající, že jim nerozumím, když na mě mluví. Oproti českým dětem mi přišly hrozně vycepované, až mi chvíli přišly jak Terakotova armáda a ne děti. Když učím v české školce, tak mrňousové neudrží pozornost málem ani půl hodiny a tahle asijská dítka mě jakž takž vnímala celou hodinu... Dneska tam jdu znova, tak uvidíme, jak to dopadne.

4 komentáře:

  1. zkouška,jestli umím přidat komentář:-)Tak zatím jen stručná pochvala a pozdrav od maminky.JL

    OdpovědětVymazat
  2. Marketko ty nemas chybu:-))to je mazec, uz ucis,bydleni mate krasne...:-)))ze bych se fakt stavila??:-)) hehe..A*

    OdpovědětVymazat
  3. No, paráda. U veliké práce si nelehneš a malé se nelekneš. Bez práce nejsou... Táta

    OdpovědětVymazat
  4. Kdo by to řekl, jaká bude příprava tady v Olo ve školce užitečná, viď? Tak ať to pořád jde tak parádně! běla

    OdpovědětVymazat