26. října 2009

Narozeninový Roadtrip

Nezadržitelně se blížilo datum mých narozenin. Usilovně přemýšlím, jestli to byly první narozky v zahraničí (pravděpodobně jo, ale úplně jistá si nejsem), každopádně bylo to stoprocentně nejdál od domova. Čtyřiadvacátého připadlo na sobotu, což bylo perfektní, protože jsme mohli vyrazit někam na výlet. Slavit jsem začala už 24. po půlnoci, ťukli jsme si dobrým vínem a dostala jsem Mammuťáckou tašku a VLASTNÍ hůlky na jídlo!!! :) o místní kuchyni se rozepíšu někdy jindy, ale bez hůlek jste tady úplně nemožní, navíc ty moje jsou žluté a s kuřátkama, takže jsem z nich úplně u vytržení a neustále se dožaduju nějakého jídla, abych mohla trénovat :)
Neznaje místní poměry, pročetli jsme den předem průvodce Lonely Planet, vytyčili v mapě okruh, kam je naše motorka (říkáme jí něžně Klotylda) schopná dojet, zabalili stan, karitaťky a spacák a naslepo jsme vyrazili...
Nabrali jsme směr vnitrozemí, směr oblast, která byla dost poničená tajfunem (jestli to někomu něco řekne, jeli jsme přes Fengshan, Pintung, Gaushu a směrem do hor - po "South cross-island Highway"). Tušili jsme, že můžem narazit na uzavírky na cestě, protože tajfun Morakot tu udeřil 8. srpna a způsobil těžké povodně, sesuvy atp. Stejně jsme ale pak byli překvapení tím, co jsme viděli. Asi po dvou hodinkách jízdy jsme dojeli pod hory a narazili na první zdržení, kde místo asfaltu vedla jen prašná cesta, protože silnice tady byla utržená zmíněnými povodněmi. Nenechali jsme se odradit a pokračovali dál.. asfalt se různě objevoval a mizel, my trápili Klotyldu a snažili se jí ulehčit aspoň tím, že v opravdu hodně hrbolatých úsecích, když už jsme drhli podvozkem o silnici, jsem slezla dolů z motorky a kousek šla po svých. Navzdory pomalé rychlosti (nebo právě díky ní?) jsme se kochali krásnýma horama kolem, viděli jsme několik chrámů, v protějším svahu sedícího budhu. Ale nejvíc nás fascinovaly následky tajfunu - silnice, které zničehonic končily, podemleté a utržené svahy, kusy silnice povalující se kolem, zavalené domy, nekonečné množství naneseného materiálu, hlíny, kamení... v údolí tekla řeka - nebo spíš říčka, zabírala sotva šestinu koryta, ve kterém tekla. Člověk by nevěřil, že je schopná se tolik rozvodnit a způsobit takovou katastrofu.












Už začala padat tma, když se na silnici (kolem vesnice Touyuan) objevil zátaras s nějakým čínským nápisem. Pochopili jsme, že po asfaltu nás to dál nepustí, ale jakási prašná hrbolatá cestička vedla prudce z kopce dolů do koryta řeky. Tak jsme se neohroženě pustili tudy. Povrch se zhoršoval přímo úměrně s ubývajícím světlem. Kromě kamení se na "cestě" začaly objevovat obrovské kaluže, které jsme museli brodit, ale ani to nás nedonutilo otočit to zpátky. Doufali jsme, že třeba na konci téhle cesty-necesty bude vesnička, ze které vyrazíme někam do hor. Pak už ale padla tma úplně a pokračovat dál by byl nesmysl. Nahodili jsme čelovky, postavili v tom štěrkovišti stan (tak, že jsme byli mimo hlavní cestu, v takovém ďolíku, aby nás nebylo moc vidět), uvařili jsme narozeninovou pohanku s bambusem a rybí konzervou (mňam, fakt nám šmakovalo) a jen tak koukali na nebe a vykládali. Aby večerní pohoda nebyla příliš velká, dočkali jsme se trochu strašidelného vyrušení. Zničehonic kousek od nás zastavilo auto, vyplo světla a motor, vystoupili z něj nějací lidi a dál nic se nedělo. Ticho jak v hrobě. Jarda se plížil podívat se co se děje. Ani jsem nedutala, jak jsem se bála. Co tady může kdo chtít takhle večer, v takové pustině? Měla jsem už takový strach, že jsem se připlížila za Jardou a špehovali jsme ty divné lidi spolu. Hlavou mi samozřejmě běhaly myšlenky jako že si tam předávají hašiš a že když zjistí, že je sledujem, tak nás odkrouhnou :) Tiše jsme vyčkávali asi 15 minut, pak auto odjelo. Ještě chvíli jsme byli nesví (hlavně teda já, že ano), jestli tam z těch lidí někdo nezůstal, ale pak jsem se konečně nechala přesvědčit, že je všecko v pohodě. Když jsem si zpětně přečetla smsku od mamky, ve které stálo: "Pěkně si ty narozeniny užij, ať na ně nezapomeneš", musela jsem se chechtat, protože jízda na motorce v noci korytem řeky, centimetrový nános prachu na všech věcech a půlnoční hororový zážitek z mých třiadvacetin opravdu udělaly narozky, na které se nedá zapomenout. Zážitek nemusí být dobrý, stačí když je hodně silný :) V noci jsme se ještě párkrát vzbudili s nastraženýma ušima, když kolem projíždělo nějaké auto, takže spánek nebyl úplně klidný, ale...

... ale ta rána ...

Vykouknete ze stanu, nebe azurově modré, kolem vás obrovské zelené hory, metr od stanu teče voda, slunce vás lechtá na nose, vy vstanete a jen tak bez plavek se ponoříte do studené řeky, která z vás smyje nejen nános prachu, ale taky strach z minulé noci, takže vám zůstanou jen samé nádherné zážitky. To je prostě paráda! Pak si dáte vločky s papájou, naložíte motorku a jedete dál. Kam? Nikdo neví, prostě tam, kam vede cesta.

Pokračovali jsme v prachu ještě asi kilometr, ale tam končilo dokonce už i naše staveniště, po kterém jsme jeli, stálo tady několik kamionů, bagrů a dělníků a dál nás nepustili. Tak jsme otočili Klotyldu a vydali se zpátky. I když jsme tudy jeli už podruhé, teprv teď, za denního světla jsme si užívali výhledy na okolní hory a vůbec nám nevadilo, že už se pod nánosem prachu ztrácíme, že už se na naše věci dá prstem kreslit, jak jsou špinavé :) Fascinovaně jsme zírali na následky katastrofy a pořád zastavovali na focení. Dokonce jsem si zkusila řídit, skoro nic to není :)














Jenže co dál? Bylo třeba vymyslet plán B. Mrkli jsme do mapy a vytyčili další cíl. Pojedem na jih, k vesnici Wutai a zkusíme vyběhnout na horu Wutou Shan. Jak si to tak drandíme po silnici, najednou odbočka na nějaký vodopád. Času jsme měli spoustu, tak proč se tam nepodívat. Motorku jsme nechali u kláštera a po turistických schodech jsme se blížili k neznámému vodopádu. Trochu skeptičtí, že když je to takhle značené a jdou tam další turisti, bude to nuda. Vodopádek byl slušný, místo celkem hezké, tak jsme tu posvačili a fotili vážky, kterých kolem poletovaly desítky. Všimli jsme si, že pár odvážlivců se do vodopádu šlo koupat. Pro zážitek cokoliv, takže i když jsme neměli plavky, rozhodli jsme se vykoupat se taky. Nejdřív šel Jarda, pak já. Taiwanci nám normálně zatleskali, když jsme se ponořili a nechali si padající vodou namasírovat ramena a ti borci, co se rochnili před náma s námi zapředli mazácký rozhovor. Jarda se jich plynulou čínštinou zeptal "duej bu duej" (dobré nebo špatné?) a taiwanec odpověděl, že koupání bylo "hen hao" (velmi dobré). Ta čínština je fakt srandovní jazyk :) Okoupaní, zbavení prachu a spokojení, jsme si koupili ve vesnici pod vodopádem čaj a vypili ho v palmovém háji. Už se zase začalo stmívat (tma padá kolem šesté), takže jsme si opět užili noční jízdu, ale tentokrát trapně po asfaltu. Opět jsme dojeli k závoře oznamující nemilou skutečnost, že je cesta opět zavřená kvůli tajfunu. Noc na krku a kolem jen silnice, co teraz? Naštěstí jsme stáli před policejní stanicí a službu měl moc hodný a ochotný tajwanec, který nás nechal postavit stan na betonu přímo před služebnou, takže jsme to měli tentokrát ice méně romantické než v koratě řeky, zato ale bezpečnější a s policejním dohledem (a se splachovacím záchodem uvnitř stanice, to byl luxus!). Zbaštili jsme opět pohanku s bambusem a seitanem a šli na kutě.

Ráno jsme sjeli zpátky na hlavní tah směrem na Kaoshiung. Zastavili jsme se jen v letovisku, které mělo v názvu slovo "paradise", ale žádný ráj to nebyl, tak jsme na to šlápli a jeli domů.

Když to tak zpětně hodnotím, tak na to, že jsme nic neplánovali, nikam nedojeli (kam jsme dojeli, tam nás nepustili) a v podstatě jsme nic neviděli, to byl parádní výlet plný krásných výhledů a zážitků :) Tahle třídenní oslava narozenin byla rozhodně nezapomenutelná!

Ps. děkuju všem, co si na mě vzpomněli! Každé přání mi udělalo ooobrovskou radost!

















Žádné komentáře:

Okomentovat