Májiny zážitky

21. října 2015

Zima - promítání je prima

Déšť? Sníh? Padající trakaře? Mlha, nuda, šeď, šeď? Babí léto v čoudu a do Vánoc daleko?

Nezoufejte a přijďte si poslechnout povídání o šťastných ostrovech - o Kanárském souostroví, kde se dějí jen samé dobré věci, běhají tam růžoví poníci a na oblouku duhy se pasou jednorožci ;)


Srdečně vás zvu na moje promítání o tom, jak se na Kanárech jen neválet na pláži, ale vidět, poznat a ochutnat všechno, co tahle krásná země návštěvníkům nabízí:

Svitavy - čtvrtek 22. 10. 2015 - 18:30 - Muzeum esperanta

Nový Jičín - středa 9. 12. 2015 - 18:00 - Čajovna Archa
(Frýdek, Místek, Ostrava a okolí, to nemáte daleko :) )

Břeclav - úterý 16. 2. 2016 - 18:00 - kino Koruna

Brno - úterý 8. 3. 2016 - 18:00 - Café Práh

Těším se na viděnou!

7. září 2015

Promítání Base Camp - Přerov

Na vědomost se dává, že promítací sezóna startuje v pátek 18. 9. 2015 v Přerově, v mém oblíbeném klubu Base Camp! V rámci cestovatelského festivalu, který letos nese podnázev Navzdory bariérám promítám od 20:00 o tom, jak je nebetyčná škoda jet si na Kanárské ostrovy jen opalovat pupky :) Tam se musí surfovat, lézt, tůristovat, kempovat v dunách, grilovat lubiny a strašně moc dalšího! Jsou to přeci Islas afortunadas - šťastné ostrovy! Navíc se mnou bude na festivalu spousta dalších zajímavých cestovatelů a vstupné je do klobouku, no nekup to...

31. srpna 2015

Eataly


Nemůžu si pomoct. Výlet do Milána, města módy, se mi do paměti zapsal spíš jako výlet do města jídla, gurmetů a kalorií.  Moje chuťové buňky se ještě teď přihlouple usmívají při vzpomínce na mangovou zmrzlinu (Ano, při pohledu na dvacet druhů domácí zmrzliny jsem i já - skalní fanda čokoládové, který si ji dává VŽDYCKY a VŠUDE - podlehla svodům ovocných zmrzlin a vyzkoušela něco nového. Ooo, jak slastně chutnáš, anarchie). Závidím Italům jejich nabídku v restauracích, kavárnách i supermarketech a nestydím se za to. Třicet minut v milánské sámošce mě naplnilo optimismem a energií na celodenní pěší pochod městem. Mozzarella, prosciutto, olivy, krevety, ryby, parmezán, regály plné čerstvé zeleniny a ovoce - a na všem razítko "prodotto italiano". Ne zelenina dovezená z Holandska, tak, jak je tomu v brněnských Albertech, ačkoliv v celém Česku skleníky rajčaty a okurkami přetékají. Nutno podotknout, že jsme zpočátku nevěděli, že výlet pojmeme takto gastroturisticky a vybaveni svačinou jali jsme se po příletu do Bergama konzumovat poctivý moravský kořeněný bok s chlebem. Trapas. Chyběly jen kvašáky a hořčice. Zapitím vodou ze záchodů (nikoliv ze záchodu!) jsme získali ukázkový příklad toho, co je v Itálii úplně zbytečné - vozit sem jídlo. Naštěstí jsme brzy pochopili, že cesta ke štěstí vede přes místní pizzu, tagliatelle, ravioli, spaghetti, rigatoni, tortellini, mussolini, berlusconi a tak dál :)

Program jsme sestavovali za pochodu a pružně jej přizpůsobovali morálce skupiny. S přibývajícím množstvím nachozených kilometrů rostla přímo úměrně potřeba prokládat historii tu zmrzlinou, tu kávičkou, tu plátkem prosciutta. První večer jsme zasvětili romantické procházce podél kanálů Navigli, což se patřilo spláchnout lahví italského vína, které jsme spolu s vývrtkou pořídili za pár drobných v supermarketu. Díky únavě jsme ale zalomili dříve, než se nám povedlo láhev dopít, a tak mělo víno prostor celou noc dekantovat, abychom jej mohli posnídat :) ... je třeba se na to dívat s proslulým jižanským optimismem, ne? 


Pátek po snídani králů patřil prohlídce města. Kromě krásného počasí se na nás přilepilo neúnavné štěstí a naše dilema, který typ lístku na metro nás vyjde nejlevněji, vyřešil nález neprojeté lítačky, na které zbývalo sedm volných jízd. Děkujeme neznámému mecenáši. Další kus štěstí jsme si ukrojili při návštěvě Dómu (Katedrály Narození Panny Marie alias Duomo).  Po zhodnocení naší finanční situace jsme zvolili low cost variantu s tím, že dovnitř jedné z největších katedrál na světě se podíváme, až nechutně zbohatneme. Vykročili jsme k bezpečnostní kontrole kabelek a batohů, u níž stáli vojáci s velkým brkem na klobouku. Chvíli jsem rozvíjela sofistikovanou teorii, že to péro je asi z toho jejich galského kohouta. Těsně vedle. :) Doteď nechápu, jak se nám s lístkem opravňujícím nás pouze ke vstupu na střechu katedrály podařilo dostat dovnitř. Je pravda, že při načtení čárového kódu vydalo čtecí zařízení hlasitý nesouhlasný zvuk, ale pikolík mu nevěnoval sebemenší pozornost.. Také je pravda, že všechny ženy byly před vstupem do kostela přinuceny koupit si pláštěnku, která jim bude zahalovat ramena a já si to štrádovala k oltáři v letních šatech. A do třetice byly všem turistům sebrány lahve s pitím, stejně jako při vstupu do letadla, jen my měli v kabelce litrovou hliníkovou termosku plnou vody :) Holt nám přálo štěstí. Smáli jsme se ještě když jsme stoupali po schodech na střechu s pohádkovým výhledem.

V Galerii Viktora Emanuela II. jsme jednak identifikovali chmatácký gang a jednak zdárně našli symbol Turína - býka, jenž má místo intimních partií důlek, ve kterém se mu všichni točí na patě. Prý pro štěstí. Prošli jsme si muzeum La Scaly a nahlédli i do sálu. Došli jsme až k pevnosti Sforzesco a okoukli nedokončená díla Michelangela i da Vinciho. Nemohla jsem se ubránit myšlence na to, jak se proklatě jmenují všechny želvy Ninja (Michelangelo a Leonardo mi naskočili hned, ale vzpomenout si na Raphaela a Donatella byl fakt oříšek). Večerní hon za večeří jsme opět korunovali červeným vínem... 

... které opět zbylo i na snídani. Stal se z toho příjemný, lehce dekadentní rituál. V sobotu jsme nakonec - stejně jako dalších asi devadesát tisíc lidí - vyrazili na Expo. Děkujeme známému mecenáši (nemít ty tatínky...) :).  Dojmy? Veletrh je obrovský. Víc než obrovský. Monstrózní. Jednotlivé pavilony se předhání ve velikosti, blyštivosti a originalitě svých instalací. Někdy jsou pochopitelné více, někdy méně (proč je před českým pavilonem bazén a v něm holub???). Vše spojuje nekonečný had korzujících lidí. Asi jsem nikdy neviděla tolik lidí pohromadě. A v noci, když jsem zavřela oči, mohla jsem místo oveček počítat návštěvníky. EXPO je opravdu svět na jednom místě - můžete tu jíst bangladéšské jídlo, pít guatemalskou kávu nebo nechtěně tančit s moldavskými folkloristy (ano, i to se může stát).

Neděle je líná a odjezdová, mrkneme se na kostel svatého Ambrože a podnikneme (bohužel marný) pokus dostat se k da Vinciho Poslední večeři. Vyprodáno na 14 dní dopředu. A hele - Poslední večeře. Jídlem jsem začala a jídlem končím :)


26. srpna 2015

Tajná balkánská kráska




Za devatero horami, devatero řekami a devatero minovými poli, obklíčena Chorvatskem, Černou Horou a Srbskem leží malá zemička. A není to ledajaká zemička. Bosnu a Hercegovinu můžeme bez skrupulí nazvat Tajnou kráskou Balkánu. Už dávno zde nezuří občanská válka, už dávno se ulicemi měst neprohánějí tanky. Stíny minulosti postupně blednou a z Bosny se stává přívětivá destinace vítající turisty s otevřenou náručí. S návštěvou není proč otálet. Je jen otázkou času, kdy se příjemně tepající ulice Sarajeva přeplní japonskými návštěvníky a Čechy s ponožkami v sandálích. Zatím tento balkánský ráj naštěstí moc turistů neobjevilo, tak jsme si mohli nerušeně vychutnávat objevování nekonečných hor, historií dýchajících měst a vůni poctivé bosenské kávy. Ale pěkně popořádku...


Vyrážíme v sobotu 1. srpna 2015. Po víc jak roce mám zase dovolenou z práce, která stojí za řeč, takovéto víkendové šolichání nepočítám. Tak hurá někam, kde to ještě neznám. Už jsem nějak moc dlouho nenavštívila žádnou novou zemi a nenašila na svoji cestovatelskou košili novou vlaječku :) S ohledem na finance padá volba na Balkán. Island, New York a Maledivy až za rok. Plán je jednoduchý - cestou na jih prosvištět Rakousko, Slovinsko (kde je fikané vyhýbání se předražené dálnici něco jako adrenalinový sport), Chorvatsko a pak postupně prozkoumat Bosnu a Hercegovinu, v cuku letu omrknout Kotor v Černé Hoře a cestou zpátky na sever fakultativně zastavovat na dalmáckém pobřeží na koupání a regeneraci po (patrně fyzicky a organizačně náročnější) Bosně. Jak moc lichá představa o odpočinku v Chorvatsku byla, k tomu se dostanu v závěru. Teď s přivřenýma očima raději zavzpomínám na kulturní guláš, kávu v měděné džezvě a naoranžovělé štíty hor několik chvil před tím, než slunce zajde úplně a jeho světlo je nejměkčí, nejvlídnější.

Cestou na jih skládám bobříka řízení na dlouhé tratě. Poprvé řídím v cizině, kde trasu (a přednosti v jízdě během ní) nemám naučené nazpaměť - a kupodivu, ono to jde. Sice nechápu, proč na mě musí vždycky vyjít ty logisticky náročnější úseky (placení mýtného, zúžení do jednoho pruhu, souběžná jízda apod.) a jsem zpocená až za ušima, ale dobrý pocit z nově nabyté superschopnosti alespoň částečně kompenzuje únavu. Na hranicích jde taky všechno hladce. Prozřetelně se vždycky stavíme do fronty za nějakého Němce či Holanďana, abychom se svezli na lesku jeho báva. Ostentativně máváme pasy, na nichž se dme pýchou znak EU, nenuceně se usmíváme a všemožně jinak dáváme najevo, že nic nepašujeme, až musíme být krajně podezřelí. Ale funguje to. Večer před setměním přejíždíme chorvatsko-bosenský hraniční přechod nad Banja Lukou a můžeme si při západu slunce vychutnat několik bezplatných kilometrů na rozestavěné dálnici. Dopravní developer ví asi něco víc než my, protože jinak nechápu, nač v tomhle opuštěném kraji vybudovali tříproudovou dálnici. Jsme široko daleko jediné auto. Zrovna dálnice je místo, kde bych pocit soukromí nečekala. Noc díky rychle padnuvší tmě trávíme operativně v motelu, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Při našem příchodu z něj nejdřív major domus vyhodí polonahou uklízečku, pak nás vehementně strká dovnitř se slovy "It´s clean" a když za námi zavře vchodové dveře (toto je vlastně zbytečné upřesnění, vždyť žádné jiné dveře tu zavřít nejdou, nebot nemají kliku), máme tu čest vidět na zdech desítky pavouků různých velikostí od úplně malinkých až po dva asi pěticentimetrové. Zadarmo dobrý, za dvacet euro fajn folklor :)

Ráno si za světla vychutnáváme jízdu kaňonem Tjesno a pubertálně se smějeme místním výrazům pro cukrárnu (slastičarna), pitnou vodu (pitka voda) a různým variacím slova nápoj (piča). Jiný kraj, jiný jazyk, jiný mrav. Vodopád v městečku Jajce je parádní. Bodejť by ne, když podle našeho průvodce patří "mezi dvanáctimetrovými vodopády k osmnácti nejkrásnějším na světě". Nebo naopak? :) Každopádně je pěkný. Můžu předběhnout, že čistota vody ve všech bosenských řekách hravě trumfne průzračnost alpských bystřin. Koupat by se dalo všude, tyrkysové vody k tomu úplně svádějí. Zajímavý je taky reliéf - samé hory! Domky ve vesnicích jsou posazené ve strmých svazích, málokde je rovina. Blížíme se k hlavnímu městu, z rádia nám hraje tematické Nohavicovo "Támhle za kopcem je Sarajevo..." a nám nezbývá než dát mu za pravdu. Kopce jsou vážně všude.


Jak civilizace nepatří zrovna mezi místa, kde chci na dovolené trávit čas, tak u dějiště OH v roce 1984 udělám výjimku. Atmosféra, která tu vládne, k dovolenkování přímo vybízí. Turistů je tu tak akorát. Dost na to, aby se dalo příjemně najíst a ubytovat, ale ne tolik, aby památky, uličky a zákoutí byly určeny jenom jim. Všude se mísí cestovatelé s místními. Mešity nejsou jen prázdným skanzenem, naopak, muslimové je hojně využívají k motlidbám. A když už jsem u toho mísení  - malá odbočka do demografie: obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny tvoří zajímavou mozaiku. Cca polovinu obyvatel tvoří Bosňáci, náboženským vyznáním převážně muslimové. Přes třicet procent národnostního koláče si ukrajují Srbové, kteří vyznávají povětšinou pravoslavnou víru. No a třetí významnou národnostní skupinou jsou Chorvaté (asi 12 %) - katolíci. Pěkný guláš, respektive v případě Bosny spíš džuveč. Není divu, že v téhle multietnické oblasti probíhala v letech 1992 - 1995 občanská válka, která se prakticky zvrhla v boj "všichni proti všem". Zasahovala i OSN. Pozůstatkem válečného běsnění jsou vybydlené a rozstřílené domy, škrábance od kulek na fasádách budov, minová pole, zákopy po tancích a v Sarajevu i tzv. "Tunel Spasa" (Tunel Naděje). V době války bylo Sarajevo (patřící Bosňákům) kompletně obléháno Srbskými vojsky. Od bosenské části jej odděloval prostor letiště, který měla pod kontolou OSN. A protože vládlo embargo (nejen) na dovoz zbraní a obyvatelé Sarajeva žili v nelidských podmínkách, podkopali si Bosňáci pod letištěm 800 metrů dlouhý tunel, kterým město zásobovali. Na místě tunelu je dnes zajímavé muzeum se spoustou informací z doby občanské války. Více militantní návštěvníci si zde mohou prohlédnout různé druhy min, bomb a ostnatých drátů...

My jsme si v Sarajevu samozřejmě nemohli nechat ujít místo, kde nám Gavrilo Princip zabil Ferdinanda a jeho choť Žofii Chotkovou (ale bacha, těch kulí nebylo sedm, ale jen dvě!). Ve starém městě jsme si pak nacpali pupky, prohlídli Vječnicu (krásnou radnici, kterou pomáhal stavět český architekt Karel Pařík (doporučuju mrknout na Šumné stopy, díly 7-10), tržnici, muslimský hřbitov (kde nenajdete náhrobek končící jiným datem než jsou léta 1992 - 1995) a vyhlídkové pevnosti nad městem. Dvoukilometrovou alejí dojdeme příjemným stínem k pramenům řeky Bosny a konečně míříme do hor...



Bosenské hory jsou další, objemná kapitola. Více či méně zaminovaná pohoří se mezi sebou liší jako výšivky na bosenských krojích. Prenj, Vysočica, Bjelašnica, Zelengora, Maglič... A to jmenuju jen ty, ze kterých jsme vybírali. Hor je v Bosně tolik jako karbenátků v našem břiše po dvou večeřích - fakt hodně :) A krom toho, že jsou překrásné, mají další úžasnou vlastnost - jsou opuštěné. Žádně davy, procesí, skupiny (maximálně Kudrnovci :)). Čirá samota. Klid a ticho. Takové to ticho, co Tě až v noci nenechá spát, protože máš pocit, že si ho musíš užít do zásoby. Že si ho musíš nacpat do kapes a pak si ho jen po kouskách ukusovat v přelidněném Brně, kde pro všechny zvuky občas neslyšíš vlastní myšlenky. Ticho, co nechá hlavu a myšlenky utíkat daleko za horizont, až tak daleko, že se občas nechtějí vrátit. Šťastné ticho, na které v běžném pracovním dni není čas a místo. Cvičím jógu v brzkém ranním slunci. Všechno se teprve probouzí. Dýchám hlouběji a soustředěněji než kdy jindy. Dýchám do foroty. 

Ale bosenské hory (zejména Bjelašnica), to nejsou jen  poetická rána, ovčí zvonky a hluboké myšlenky odrážející se v ranní rose. Jsou to taky pětačtyřicítky přes poledne, rozbité silnice a hlavně - téměř žádné turistické značky :) To ta poetika rychle vyšumí, když se jeden plácá bez vody v horkém dni a ještě neví, jestli jde správně. Naším výchozím místem a nocležištěm je vesnička Lukomir (žíznivými členy týmu přicházejícími o morálku interně přezdívaná Kazimír), kam pokrok ještě nedorazil a kde pijeme vodu z jednoho koryta spollu s krávami. Lidé jsou tu - jak už to v Bohem zapomenutých koutech Země bývá - moc milí. Společného jazyka neznaje, pohovoříme krátce na téma správného směru pochodu a aniž by nám to jakkoliv pomohlo, razíme hore kopcom vzhůru přímo po jeho spádnici :) Přes dědinu Čuhoviči dojdeme až k vybydlenému Blace. Pod nohama nám rejdí hadi. Maminky by nás nepochválily. Cestou zpátky navíc narazíme na rozdvojku cest a protože nám dvoutunový balvan v cestě nepřipadá jako dostatečná překážka, jdeme "zkratkou" (JÁ to nevymyslela, na mě se nedívejte!). Po pár set metrech cesta (kupodivu) končí a protože máme svou hrdost, vracet se nehodláme (to taky není můj nápad). A tak se stalo, že se zničehonic prodírám za svým drahým skrz neprůchodnou džungli více či méně ohebných stromů. V jednu chvíli rozhrnuji pravou rukou trnité křoví, levou rukou odtačuji tři kmeny a na několika dalších stojím. Famózní zkratka. Hlavně, že jsme se nemuseli těch pár metrů vracet :)


O několik horských večerů a pár desítek klikatých kilometrů dál se ocitáme v okolí Foči. Prohlídneme si písečné pyramidy (díky třem místním týpkům, kteří nás zavezou jako guidi až na místo - u toho všichni, včetně řidiče, popíjejí pivo a kouří trávu), naobědváme se v restauraci, která vypadá jak Hostinec Na Chechluvce při cestě na Český Těšín v době své největší slávy (kuřecí plátek s broskví je tady top pokrm :)) a jedeme do Tjentiště, výchozího bodu pod pohořími Maglič a Zelengora. Památník bitvy na Sutjesce je monstrózní a připomíná boj Titových partyzánů, kteří se v roce 1943 ubránili šestinásobné přesile německo-italské armády. My se neubráníme. Neubráníme se tomu tady pár dní zůstat a kochat se třeba pohledem na Maglič, nejvyšší vrchol Bosny nebo na Trnovačko jezero.



Po několika dnech v horách se nebráním přesunu do města. Cestou zastavíme u mrazivé vyvěračky Buny, která v kombinaci s domem dervišů tvoří zajímavou scenérii. Horko nám asi leze na mozek, protože bez protestů vyplácneme tři marky (45 Kč) za vstup do dervišova muzea, ačkoliv v bezmála padesátistupňovém horku máme tak leda chuť vlézt si k dervišům do lednice a ne si prohlížet jejich půdu. Jedna nula pro prodejce vstupenek.




Dalším cílem je Mostar, město na průzračné řece Neretvě. Největším tahákem je most, který byl během občanské války bombardován a zničen. Od roku 1999 však probíhala jeho pětiletá rekonstrukce, kdy jej dali dohromady z původních kusů, až byl zapsán na seznam Unesco. V Mostaru pořádají ve skocích z tohoto mostu i mistrovství. Pro případné zájemce motivační video z letošního (2015) ročníku zde. Nám se povedlo najít čajovnu s tureckým černým čajem a výhledem na most jak z čítanky. Mešita se studnou plnou ledové vody byla v panujícím vedru příjemným bonusem. A točené pivo dalším. Vůbec jsme najeli na zajímavý systém stravování. Díky horku nebyla přes den moc chuť jíst. A když jsme usedli večer k večeři, objednali jsme si zpravidla i pivo (srbského Jelena nebo Sarajevsko pivo), které vždy přinesli dřív než jídlo. No a co se stane, když na lačný žaludek vyzunknu půllitr vychlazeného chmelového moku, netřeba popisovat :) Byli jsme zkrátka veselí turisté...

Po Mostaru se nám ještě večer podařilo dojet k vodopádům Kravica, což pro nás znamenalo dvě věci: za prvé, ráno jsme se mohli ve vodopádech vykoupat, hezky o samotě, než přišly davy lidí. A za druhé - nemuseli jsme platit vstupné :) Koupačka byla jedním slovem úžasná. Ráchání se v osvěžující vodě, nikde ani noha ... jen metrový had plovoucí třicet čísel ode mě!!! :) Asi se nás bál víc než my jeho, ale každopádně pro mě tím koupání skončilo, s vidinou plaza jsem už do vody nevlezla. Napsali jsme aspoň pohledy, chvíli vydechli a mohli se odpočatí vydat směrem na poseldní bosenskou zastávku naší cesty - městečko Trebinje.



Trebinje se pro nás stalo symbolem bosenského snobství. Ubytovali jsme se hezky v hotelu a podnikali hvězdicové gastrovýlety. Tu pro teplý burek, tu pro ovoce, támhle pro pečivo. Po procházce na vytrávení (abychom z úsporných důvodů zase mohli pít na lačno) jsme zakotvili před naším hotelem v čevabdžinici Jana. Nejlepším podniku v celé Bosně :) Za dvanáct marek (= necelé dvě stovky) jsme si dali každý maso s hranolkama a pivo. Měli jsme špíz, čevabčiči i pleskavici, hezky s kajmakem (něco mezi tatrkou a sýrem) a navrch dva Jeleny. V břichu jak v pokojíčku a za pár peněz. S bosenskou měnou je to vůbec zajímavé. Platí se tu tzv. konvertibilní markou, která je vázaná pevným kurzem na euro. 1 euro = 2 konvertibilní marky (zkratka BAM). Proto se v zemi dá poměrně dobře platit i eury, prostě cenu v markách vydělíte dvěma. Ráno ještě utratit poslední keš, pokochat se pohledem na Trebinje z kopce, od Gračanice (pravoslavného kostela) a hrr do Černé Hory.

Zbytek dovolené proběhnu jen krátce. Jednak bych tu vesměs musela dštít síru a jednak o plácání se u moře se toho moc napsat nedá. Od hranic s Bosnou vedla naše cesta do Kotoru. Prošli jsme se až na samý vrchol hradeb, okoupali se a dali si véču v úzkých kotorských uličkách. Vzpomínala jsem, jak jsme tu před deseti (?) lety s mamkou pily u jední kašny ledové kafe a málem se zbláznila, když jsem potřetí prolézala celé historické centurm a to místo nemohla najít :) Kotor je krásný. Kus dalmácké architektury za balkánské ceny.


Druhý den přesun do Chorvatska a začátek konce. Když si mám teď rychle vzpomenout na něco dobrého, co nás v Chorvatsku čekalo, napadne mě leda igelitka plná nasbíraných fíků. A pak možná čisté moře. Jinak děs běs. Nehorázně předražený a přecpaný Dubrovník. Přelidněné pobřeží, hlava na hlavě, deka na dece. / Střih - scéna jak z hororu: ležím na těžce ukořistěném kousku místa, které jsem si vyhrabala mezi vajgly a ostatními Čechy. Zleva slyším: Honzíku, namaž se, já večer nebudu poslouchat to tvoje kňučení. Zprava: Domou? Teraz? Čo ti jebe, však je teprv děsať! Je mi horko, ale neodvažuju se jít do vody. Jednak jsem před chvílí někoho slyšela volat Mámo, mám ježka! a jednak bych riskovala, že mi ty hyeny posunou ručník blíž k rodině pokuřujících Poláků. Dala bych si kafe nebo pivo. Smůla, obojí stojí kolem čtyřiceti kun - kolem 150 korun. Asi si půjdu číst do našeho apartmánu za 50 euro, ať si to za ty prachy užiju... /  Výlet lodí do nočního Trogiru je slabou záplatou na krvácející peněženku. Nejsem škudla, na dovolené si ráda dopřeju, ale ne za ceny jak někde na jachtě v Karibiku. Tři dny u moře v Chorvatsku nás stály téměř totéž jako deset dní v Bosně. A zážitky? V Bosně k nezaplacení. V Chorvatsku bohužel taky, doslova. Vtipnou tečkou je po mém návratu do práce v kanclu ležící časopis s tématem, jak Chorvati legálně okrádají dovolenkující Čechy... Chorvatsko nikdy víc, ani kdyby ty fíky byly ze zlata!

10. července 2014

Splnění pyrenejského snu...

... v některých okamžicích možná spíš noční můry, ale nebudeme předbíhat.

Dlouho očekávaná a vytoužená dovolená je tady! Cestu se nám podařilo naplánovat tak, že máme k dispozici devět dní - víkend, 5 dní dovolené a víkend. Konec června se při plánování jeví jako ideální čas na dovolenou ve Španělsku, určitě bude teplo, sluníčko, vyhřejem se, i když budem v horách. Cha! Jaký omyl! Norové dva dny před odjezdem hlásí déšť, zataženo a místy až mínus pět stupňů. Hm, místo opalováku přihazujem do báglu kulicha a palčáky.

TAM jedeme autem s Mrndou a Kolouchem - Markovýma kámošema z oddílu. Pro vysvětlení - Mrnda je kluk a Kolouch je holka :) Mrnda dělá čest statutu horolezce a dva dny před odjezdem se pokusí celou akci o týden posunout, ale jinak se organizace obejde bez zbytečných dramat a my v sobotu 27. 6. 2014 ráno opravdu vyrážíme!Pro lepší představu zasedacího (ne)pořádku v autě si představte, kolik toho potřebují čtyři lidi na dovolenou, vynásobte to dvěma a přidejte bouldermatku, dvouplotýnkový vařič a tři půlkilové jogurty. Jsme jak sardinky, ale pramálo nám to vadí, šetříme, ne? A mít natažené nohy je zbytečný luxus. :) Pro zpestření občas vaříme kávičku na odpočívadlech nebo zastavíme v Andoře na nákup - tam jsme jak v Jiříkově vidění. Mají tady všechen sortiment, na který jsme zvyklí z Kanárků. Když hážu do košíku sójové mlíko za éčko pade, obří konzervu výběrového tuňáka za euro, jamón, olivy a dvě lahve vína v přepočtu asi za padesát korun, žaludek plesá a sbíhají se mi sliny. Cesta je sice tak dlouhá, že kdyby byla o polovinu kratší, tak je pořád dlouhá, ale společnost je příjemná a jídla máme dost. Takže po nějakých 2200 kilometrech a dvou dnech jízdy jsme na parkále v Torle a obouváme na příštích pět dní pohorky. Kolouši pokračují do Galicie, naše cesty se dělí, děkujeme!

Navzdory předpovědi je azuro. Nechápu nic a Marek si místo opalovacího krému může natřít na obličej tak možná zubní pastu nebo roztékající se sýr. Opalovák si hoví doma na poličce. Nu vot. Autobusem popojedem do Ordesy a vyrážíme z asi třináctiset metrů na strmé stoupání směr Refugio Góriz (2200 m n. m.). S plnou polní je to docela výživný výstup, ale proto jsme tady. Pod námi krásné Valle de Ordesa, kolem růžově kvetoucí rododendrony (ano, stárnu, všímám si kytek) a nad hlavou modré nebe. Idylka, nádhera, luxus. 

Ve čtyři jsme u chaty a nenapadne nás nic lepšího, než se vydat na Mt. Perdido (vrchol je ve výšce 3355 m n. m., to jest o dalších jedenáctset metrů výš). Tentokrát ale bez batožin, ty odpočívají u chaty pod šutrem. Šlehnu si brufíka, protože výška se mnou klasicky nějak mává a valíme nahoru - jde nám to parádně, cestou potkáme přítulného kamzíka (vzteklina???) a pár svišťů a před sedmou jsme u Lago Helado (3100 m n. m.). Cestou musíme prokličkovat pár sněhovisek a vyhnout se několika od pohledu špičkově vybaveným horolezcům. My nemáme ani mačky, ani cepíny a tak Mára zodpovědně rozhodne, že do zasněženého kuloáru ve vrchní partii nenastoupíme a otočíme to zpět bez vrcholové prémie. Maminka (moje i jeho) by z něj měla radost. Maminka možná. Já ne. Nadávám jak špaček, chtěla jsem nahoru... Díky vzteku mi ale cesta dolů aspoň parádně uteče, takže stan stojí ještě před setměním. Koneckonců, světlo je skoro do desíti a původní plán byl, že se bude šlapat od rozednění do západu slunce, abychom toho ušli co nejvíc.

... Jak chybný byl tento předpoklad se ukazuje hned druhý den ráno, kdy nás po včerejších manévrech a zdolávání metrů bolí úplně všecko. Docházíme k moudrému objevu, že s převýšením okolo 2000 m asi 30 kiláků denně nenaběháme :) Počasí není sice tak krásné jako den předchozí, je pod mrakem, ale teplota je na chození takřka ideální. Míříme směr Valle Aňisclo a refugio Pineta. Prý je to celou dobu mírně z kopce. Že to bude asi trochu jinak mi má napovědět setkání s dvěma španěly, kteří na naši informaci, kam míříme, reagují přáním: Hm, tak to ánimo (odvahu)! :) Až na osmiset metrový výšvih nahoru do sedla Balcón de Pineta (2500 m n. m.) a následné klesání jako prase k Pinetě (asi 1200 m n. m. na dvou kiometrech) je celá etapa opravdu pohodové klesání :) Evidentně s Márou máme rozdílné pohledy na interpretaci map. Ale scenérie jsou boží, to se musí nechat. Vodopády, jezírka, pohledy do údolí, rozkvetlé louky, vápencová skaliska a ocelové nebe. Škoda, že si foťák nemůžu zavěsit na krk, jak ho mám ze včerejška spálený. A to je nic proti Markovi, který vypadá jak skalní fanoušek Arsenalu s klubovou šálou kolem krku...


Závěrečný sešup jdeme asi 3 hodiny. Morál je na nule. Ztrácet poctivě nastoupané kilometry se nám nechce, navíc vidět pod sebou takřka kolmý sešup, motivaci nepřidá. A ve zhruba stejné úrovni se tyčí kopec, kam se pak z toho samotného dna budeme zase zítra škrábat. Ale chtěla jsem makačku, mám ji mít! U řeky stavíme stan v rozmarýnovém podrostu, baštíme tuňáka a čekáme, až se vrátí ztracený elán. Do rána naštěstí kolena přijdou k sobě a puchýře splasknou, takže můžem pokračovat. Do vesničky Bielsa to máme 12 km, doufáme ve stop. Bohužel asi sedm kilometrů jdeme pěšky, nikdo nám nestaví. Ale aspoň těch závěrečných pět jsme se svezli. Nakupujeme chleba, kupujem fíkový chlebíček a v íčku tisknem letenky. Pak stopem do osady Parzána odtud zase výšvih nahoru. Po včerejší etapě už mě nikdo na vařené nudli neutáhne, takže řečičky o mírném stoupání a příjemné klikaté cestičce beru s rezervou. 

Ale tenhle úsek dálkové trasy GR 11 je kupodivu opravdu v pohodě, lehce a mírně se vine a stoupá do kopců až k malé elektrárně a sedlu Urdizeto (2352 m n. m.). Jelikož cesta je pohodová, musí na scénu vstupit alespoň zkažené počasí, aby se divák nenudil... Z černého mraku nejdřív padají velké kapky a za pár minut kroupy. Celí mokří dofuníme do sedla a v příjemné cabani se převlíkáme do suchého. Naštěstí na druhé straně údolí je mnohem lépe. Taky hory vypadjí úplně jinak - včera mi příroda připomínala Tatry nebo Julky, teď jsme se přesunuli spíš do zelenějších Roháčů zkombinovaných se šumavskými slatěmi. Podmáčeným terénem mezi rododendrony se dostaneme k chatičce a naše dilema, zda zůstat nebo ještě jít, vyřeší bouřka a blesky. Dál se půjde až ráno.

Ráno nás sluníčko mrzce vyláká ze stanu, aby za půl hodiny zalezlo a my pokračujem opět pod šedým nebem. No, ale hlavně, že neprší. Cabaňa Biadós (1760 m n. m.) je jako malovaná a navíc nám naservírují čerstvě namletou kávu, tudíž nemáme důvod se nezdržet. V teple chaty ovšem přehodnotíme svůj plán (další chyba). Půjdeme delší, ale o to horší cestou. A budou tam jezírka! Čeká nás opět dvanáctset výškových nahoru, to už je tady takový standard. Místy prší, nic příjemného, ale oproti tomu, co nás čeká, úplná pohoda. Stoupáme a ubývá vegetace, přibývá kamení a sněhu. Prší, fouká, přichází mlha. Přesto šlapeme. A najednou stojíme uprostřed sněhového kotle, kolem nás jen narůžovélá mlha a hrobové ticho. Stopy se ztratily a my nevíme, kam máme jít. Mokré oblečení v nadmořské výšce okolo 3000 metrů zmrzlo, asi se mi brzy ulomí rukávy. Bloudíme a zkoušíme se dostat z růžového pekla. Ticho mě děsí a občasný poryv vichřice mi s hlasitým plácnutím čas od času přilepí pláštěnku na obličej. Pitomá dovolená, zlatej kancl :) 

Vysvobození přichází v sedle Collado de Eriste (2964 m n. m.), ale kochačka se nekoná - stěží si dohlídnu na špičky mokrých bot. Honem převlíct a kolem zamrzlého jezera, na kterém plavou zlověstně namodralé kry, seběhnout do přívětivějších teplot. Bohužel, máme smolný den. Málem jsme bídně zhynuli, nic nevidíme a cabaňa de Jardanetta, kterou jsme si vyhlídli na spaní, má propadlý stop. Všechno špatně, radši honem spát. Ráno bude dozajista krásně...

... není. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Oblíkám mokré oblečení, nasazuju mokré ponožky, balíme mokrý stan a mám na prstech varhánky. Vidíme tužku. Výhledy se nekonají, cerrado por descanso del personal. Šlapeme dál a u dalšího plesa se naštěstí mraky na chvíli rozestoupí a my se můžeme na chvilku ohřát. To je hnedle jiná. Pelášíme do sedýlka Collada de la plana (2702 m n. m.) a pak už jen kolem cabaňa de Batisielles (1860 m n. m.) až do podhorské vesničky Benasque. Krásná tůra, skvělé hory, ty Pyreneje - jak NP Ordesa y Mt. Perdido, tak NP Maladeta, ale to počasí nám dalo pěkně zabrat... Obalujeme nervy a tukově buňky nákupem v obchoďáku, och, jak sladce chutnáš, civilizace! :) Spíme na hradbách nad městem a ráno jedem busem přes Barbastro až do Barcelony. Stopovat se nám nechce (stejně smrdíme tak, že by nás nikdo nevzal), zasloužíme si komfort klimatizovaného busu, utrpení už bylo dost ;) Střihnem si nocleh na letišti v Gironě a tradá přes Bratislavu domů. Vracím se špinavá, unavená, zničená - a spokojená. Takže sečteno a podtrženo - dovolená se nám povedla!


Ps. Stejně si myslím, že nějaký můj předek musel být Španěl. Cítím se tu prostě tak nějak doma. S akutní potřebou užívat si siestu a kafíčko jako bych se narodila. Mamka říká, že jediný, kdo by mohl být považován za hispánce byt stejda Petr Petřík (že by zkomolený fonetický přepis původního jména Pedro Pedros?)... budu pátrat dál :)

8. července 2014

Čtivo do letadla :)

Pokud se chystáte na delší cestu a chcete si čtením zkrátit chvíli v letadle či autobusu, doporučuju zakoupit si červencové číslo časopisu Lidé a Země, slyšela jsem, že je tam dobrý článek o lezení na Kanárech ;) :)