Fiesta v pudru

Někdy v devatenáctém století se v přístavu zkazila dodávka mouky a podnikavé kanárky nenapadlo nic lepšího, než ji po sobě začít házet. O století později se k tomu přidal nápad utahovat si z emigrantů, kteří odjeli z Kanárů do latinské Ameriky (a hlavně na Kubu), tam zbohatli a vrátili se zpátky domů s nosánky nahoru. Aby to dávalo smysl ještě míň, říká se těmhle emigrantům "Indianos", protože utekli do "Las Indias", tedy do Ameriky, jak si to kdysi krásně spletl Kolumbus. Namyšlená vrstva chodila oblečená v bílém a průměrní lidi ji začali parodovat. Tak vznikla fiesta, která se koná poslední karnevalové pondělí - tedy včera.

Stejně jako půlka Las Palmas jsme se nechali strhnout a vyhrabali jsme ze skříní, second handů a obchoďáků bílé oblečení, nahastrošili se, nakoupili zásoby pudru a vyrazili do víru velkoměsta. Kdybychom nevěděli, kde přesně se fiesta koná, stačilo by jít po čuchu. Ve vzduchu se vznášející dětský zásyp krásně voněl. V osm začal ve Veguetě slavnostní průvod - davy křepčily kolem početného hudebního tělesa, které vyhrávalo kubánskou dechovku a přitom se všichni posypávali bílým práškem. Pudr byl všude - ve vlasech, v očích, na zemi, ve vzduchu... Místo lidí zpívající sněhuláci. Zběsilé, ale zábavné :)

Po dvou hodinách průvod skončil a kapela začala koncertovat na pódiu. Atmoška byla úžasná, davy tančily na kubánské rytmy a my nemohli zůstat pozadu. Vlnili jsme se v rytmu salsy, či co to bylo, a vymýšleli různé taneční kreace. Připadala jsem si jak za vlahé letní noci v zapadlé uličce Havany. Obzvlášť, když se z trumpet ozvaly písničky Buena Vista Social Club. El cuarto de Tula le cogió candela se quedó dormida y no apagó la vela... Ze všech sálala energie a dobrá nálada, ve vzduchu se vznášela spokojenost a nesnesitelná lehkost bytí. A pudr, samozřejmě :)

Que buen día!

Po intenzivním týdnu s tátou, kdy jsme vstávali před osmou (to tady normálně nehrozí), pak celý den něco podnikali a já na pátou fičela do školy, jsem se docela těšila, že si o víkendu odfrknu, doženu resty a užiju trochu sladkého nicnedělání. Nestalo se tak. V pátek se udělalo snad po dvou měsících nádherně, teploučko, a tak jsme nemohli zůstat sedět doma. Vzali jsme všechna prkna, co doma máme a vyrazili na pláž. Pro jistotu jsme do baťohu přibalili i litrovku bílého ruma, co kdyby náhodou.. :) Krásné počasí v nás všech doslova vyvolalo euforii. Pobíhali jsme v neoprenech po pláži, koupali se, surfovali na prknech a testovali novou zábavu - skimboard. Asi půlmetrové tenké prkýnko, které si člověk hodí na malou vrstvu vody a v ideálním případě jede po pláži jako po velkém hladkém zrcadle. Říkám v ideálním případě, protože jediný, kdo to z nás umí, je Rade. My ostatní jsme se spíš trumfovali, kdo hodí větší držku. Bezkonkurenčně zvítězil Marek, který ukázkově naskakoval a padal ze skimu s neuvěřitelnou frekvencí a nadšením. Rozběh, hození prkna, odraz, skok, paty nahoru, řach na písek. A znova. Mohl by být v encyklopedii pod heslem "skoba".

Vlny a počasí nám fakt přálo. Dlouho nebylo takhle parádně. Člověk se nemusel bát, že když vyleze z vody, tak se do něj dá zima. Naopak, dalo se krásně vyhřát. Umíchali jsme drinky, koupili Sangriu, váleli se v písku a uspořádali první oficiální večírek na pláži. Que buen día! Na konto si připisuju taky střet s medůzou. Vleču si takhle prkno do vody a najednou mě něco štípe do nohy. Jakoby mě spálila pod vodou kopřiva. Naštěstí jen trošku, hnedle uplavala, takže kromě rudých pupínků se nic nestalo. Ale aspoň je co vykládat :) Z Canteras jsme se vrátili až za tmy a na večeři společnými silami uvařili RAJSKOU s plněnýma gigapaprikama a českým knedlíkem, co dovezl táta. Mňam, takhle chutná domov :) Rademu a Miguelovi přijely návštěvy z Čech, takže nás tu v noci spalo 16, ještěže máme tak velký byt.

V sobotu se byt rozdělil na dva tábory - pařmeny a sportovce. Pařmeni zůstali na víkend v Las Palmas, protože v sobotu byla velká karnevalová noc, tzn. megavečírek a v neděli zevling, potažmo resaca (kocovina). Sportovci (já, Jarda a Marek) vyrazili na jih do lezecké oblasti Fataga. Nějaký Němec v kloboučku se nás ptal, jestli jsme Švédové. Jasněěě, všichni tři s hnědým páčem na hlavě, typičtí skandinávci... Jedem busem do Maspalomas na jih a odtud ještě asi 40 minut ostrýma serpentýnkama k přehradě. Tam už na nás čekaly parádní čedičové stěny. Zase se udělalo nádherně, na sluníčku se dalo být i bez mikiny, lezli jsme celý den. Bezva matroš, tahle Fataga. I když se skalky trochu ulamují (madriďan, co se tu zabil v prosinci o tom ví své - ale klííííd, my lezli v jiném sektoru, nám se nic stát nemohlo!).

Je tu hodně druhů cest - takové, kde není kam opřít nohy a musí se stát na pidistupech, ale i takové, kde člověk drží v ruce chyty velké jak klokaní kapsa a ke slaňáku se vyšvihne, ani neví jak. Ty první nenávidím a strašně moc špačkuju, když je lezu. Ty druhé miluju, užívám si je a nejradši bych nelezla nic jiného. To se pak koukám na zem ze dvaceti metrů, kluci na mě povykujou, že jsem právě vylezla svoje první šest bé plusko a já radostí jódluju na celou Fatagu. Po celodenním lezení jsme ještě zahráli večer Monopoly, postavili pár hotelů v Pařížské ulici a na Václaváku a po deváté už jsme - zachumlaní po nos ve spacácích - zalehli pod převis. Přenádherná noc. Na nebi tisíc hvězd, že ani člověku nevadí, když musí uprostřed noci vstát a jít na záchod.

Ráno otevřu oči a první, na co zaostřím, jsou omádžované chyty na oranžovohnědé skále. Una maravilla. Tahám ty dva lenochy ze spacáku, snídáme cuňu s nugátem a zase hrr na stěnu. Bohužel sil není tolik, co předchozí den, snažím se nadávat co nejmíň, ale kluci ze mě stejně mají srandu. Role se však otočí, když začnou lízt stěnu hladkou jako zrcadlo. Chytů nula, nula, nic, stupů jakbysmet. Jarda skáče na hranu jak Cliffhanger. Marek volí styl píďalka. Oba jdou nohama skoro do rozštěpu, bolí mě kyčle za ně. Oba zelené tričko z dekáče, jak Bolek a Lolek. Já ležím pod skálou, spokojená, smažím se na poledním sluníčku a jen ke mně doléhají jejich nadávky. Vida, i tidle Mirkové Dušínové umí pořádně zaklít, když jim něco nejde :)

Balíme kolem pů šesté, stopnem šílenou rakouskou dvojici, která nás ale parádně zaveze až na autobusák v Maspalomas. Do Las Palmas jedem busem. V bytě je to jak po výbuchu, všude binec, lidi unavení, bledí, musel to být mocný večírek. Dobře, že jsme odsud zmizeli :)

Intenzivní týden

Ve Frýdku nadešel čas jarních prázdnin, tak se za námi z třeskutých mrazů přijel ohřát můj táta. Vyšlo to krásně, protože v pondělí ráno odjel Piotr, po kterém zůstal neobsazený pokoj, takže táta měl svůj vlastní pokoj. Teda do čtvrtka. To se k nám konečně nastěhovala sedmá spolubydlící (ke mně, Jardovi, Markovi, Rademu, Robčovi a Miguelovi) - Cristina z Lanzarote. Je taková titěrná, ročník 91, má přítele černocha (kterého přezdíváme Mikeš) a zatím se s námi moc nedruží.

Taťka dorazil v pondělí večer a po drobných komplikacích se ho Jardovi podařilo vyzvednout. V úterý jsme půjčili auto a vyrazili ještě spolu s Robčovou barcelonskou kamarádkou Beou na průzkum ostrova. Klasická ruta: Arrucas - Artenara - kafe v Refugiu na Cruz de Tejeda, kde už mě servírka důvěrně líbá na přivítanou, neb tam jezdíme s každou návštěvou - Roque Nublo - Puerto de Mogán - duny v Maspalomas. Jarda řídil, já se snažila v serpentýnách nezvracet, ostatní se kochali. Na severovýchodní části ostrova zima jak na Sibiři, foukalo a z nebe padala zmrzlá voda (sníh se tomu říkat nedá). Od Roque Nublo na jihozápad ale azuro, teploučko, pohoda. V Puertu nás táta pozval na královský oběd - gambas en achillo (krevety na česneku), pulpos a la gallega (chobotnice), avokádový salát, papas arrugadas, všude vůně česneku, obídek na břehu moře. Chacho, que calufa!

Ve středu jsme byli chytat vlny, čtvrtek byl ve znamení lezení v Barranco de Moya. Táta se držel a i když ho vlny mlely jedna přes druhou, zběsile se chechtal a vypadalo, že si to celkem užívá :) Každá odsportovaná minutka byla po zásluze odměněna dobrým jídlem. V restauraci ve Veguetě byly porce sice malé, ale o to chutnější. Nejvtipněji vypadaly Jardovy grilované chobotnice - jak vymodelované z plastelíny :) Oproti naší obvyklé, mírně jednostranné stravě (tuňáková konzerva na sto způsobů) bylo obědvání v restauraci příjemná změna. Další návštěva přijede tenhle pátek - začínají totiž jarňáky v Liberci :)

Todo está mejorando, mis niňos

Je za námi další kanárkový týden. Moc fajn týden. Zkoušky mám dávno za sebou, výsledky pořád nemáme. Ani se tomu nedivím, ale obden naivně čekuju univerzitní stránky, jestli se neobjeví nějaké novinky. V Las Palmas se nám rozběhl třítýdenní Karneval - monstrózní akce, na které nesmí nikdo chybět. O víkendu probíhají volby královen karnevalu, přehlídky tanečníků, masek a kostýmů.. Všecko svítí, bliká, září, hraje, chřestí, Las Palmas se hromadně veselí na Santa Catalině a vše bude gradovat příští pondělí. Asi se taky namaškaříme a půjdem do průvodu.

Mění se nám osazenstvo bytu. Na loučení jsou dobré jen bouřlivé rozlučky, v těch jsme dobří. Ačkoliv sousedi moc nechápou, proč ráno na liště pod balkónem, dva metry nad zemí, visí kus gauče :) Lenka odjela natrvalo do Čech, nahradí ji Čech Michal (řečený Miguel), Piotr zmizí v pondělí a náhradu za něj nemáme. Sháníme kde se dá - inzeráty, telefonáty, prohlídky - stejný kolotoč jako v září. Ale snad se stejně dobrým koncem. Měla tu s námi bydlet španělka Arraceli (v kuloárech přezdívaná Arrecife či Vermicelli, protože kdo si má zapamatovat tak hloupé jméno), ale chvíli před nástupem nám odřekla, prý sehnala něco levnějšího. Naštěstí jsme ji (poučeni chybami ze září) zkásli o zálohu, kterou jí nehodláme vrátit, takže aspoň nás to zatím finančně tolik nebolí. Štěstí, že Marek, Rada a Robča zůstávají, bez nich by to snad ani nebylo ono. Socializování se v kuchyni, vzkazy na zdi, lezení, výlety... to sem prostě patří. Nějak si neumím představit, že to jednou skončí. Ale naštěstí až za dlouho!

Děláme dobré skutky - jak říkala jedna Němka, co nás brala na stopu: je třeba si zařídit Pluspunkty tam nahoru :) Zlanařila jsem Marka s Radou a ve čtvrtek jsme hromadně naběhli do pojízdného busu. Políčko z modrého života splněno.

Asi dva dny po příjezdu z Gomery mě chytl opět cestovací rapl a nakoupila jsem letenky - do Nizozemí za Leňou, do Barcelony na víkend, do Granady za mojí španělštinářkou a do Sevilly za kámošem Adamem z gymplu :) ještě tam někam nacpat Madeiru nebo Kapverdy a budu spokojená :) Když svoje letecké plány porovnám se seznamem návštěv, které se sem chystají, nebude snad jeden víkend do konce května volný.. Ale lepší než se nudit :)

A to nejlepší nakonec. Začala mi zase škola a oproti zimnímu semestru je to nebe a dudy. Hodiny mají úroveň, smysl a řád, učitelé mluví krásnou, zřetelnou španělštinou, řekli nám, jak budou vypadat zkoušky na konci semestru (z jednoho předmětu asi ani zkouška nebude) - no prostě paráda! Vypadá to, že by mi ta škola tady mohla i k něčemu být :) Mám tři předměty (Geografía de África, Geografía de Canarias a Métodos en Geografía), rozvrh od pondělí do čtvrtka más o menos od pěti do devíti. Připadám si sice jak student večerní průmyslovky v Marečku, podejte mi pero, ale zase mám celý den volno, můžem přes den chodit lízt a školu si odsedím až večer. No, odsedím... musíme pěkne makat, obzvlášť v Africe, kde je nás 5 (a z toho my dva s Markem), žádné anonymní sezení v sedmdesáti lidech, jako minulý semestr. Pořád dávat pozor, otázky, odpovědi, úkoly. Afriku učí Augustin Pomeranč (Naranjo) a spolužáci ho důvěrně oslovují Tino. Pokaždé, když mu tak řeknou, musím se smát - neumím si představit, že bych např. doktoru Fňukalovi řekla uprostřed hodiny Hele, Mildo... :) Pořád mě pozoruje, jestli vím, o čem mluví. Když hledám ve slovníku, hned se ptá, co nechápu. Furt ve střehu. Ale to mě právě baví, špicluju uši, kulím oči, abych všemu rozuměla a po 4 hodinách soustředění jsem zralá na kapačky, jak mě to překládání ze španělštiny zmáhá :) Prostě - všecko se zlepšuje, i když by si jedem myslel, že už to nejde. Ťuk ťuk ťuk. Snad to tímhle nezakřiknu.

Ps. pro srovnání tady jsou mé dojmy z prvního semestru... jak říkám, nebe a dudy.

Gomera a Tenerife (potřetí - dobří holubi se vracejí)

Co nejhezčí na Gomeře? ... výhled na Tenerife :)

Aneb ne vždycky se cestuje tak hladce, jak by si jeden přál, ale k tomu se dostanu. Začínáme totiž v Caňadas na Tenerife a to je země zaslíbená. Jarda na oranžových skalách s výhledem na Teide ještě nelezl, tak jsme tentokrát vyrazili na největší kanárský ostrov spolu. V plánu byly dva dny lezení a pak přesun na čtyři dny na Gomeru. Možná jsme to měli udělat naopak, protože pod Teidetem (nebo se to nekloňuje podle vzoru kuře?:)), tam je ráj. Tady stávající problémy mizí a nové se neobjevují. Všechno jde hladce - autostop, kempování, většinou i počasí. Ze Svatého Kříže jsme sem ve čtvrtek na 4 stopy dojeli kolem třetí odpoledne. Docela si pochvalujeme přítomnost německých turistů, protože nebýt jich, asi by nás neměl kdo nabrat. Lezeme stejné cesty jako v prosinci s klukama, ale jde to mnohem líp, trénink je znát. Jarda tahá cesty, já bojuju s převisy, ruce rozpíchané od ostrých chytů, dlaně samý puchýř. Na namádžovaných prstech se pomalu objevuje krev. Tak to má být - a muerte! :) Vždycky když se cvaknu nahoře u slaňáku a rozhlížím se kolem, rozlije se mi po těle zvláštní klid a pohoda. Miluju to tady. Za svitu odpoledního slunce je to to nejkrásnější místo na Kanárech, jaké znám. Samé hezké zážitky a vzpomínky. Lezem až do tmy, pak mrazivá noc v ozkoušeném kempu Chio a v pátek šup na stěnu hezky od rána. Labůžo.

V pátek večer se z přístavu Los Cristianos přesunujeme lodí na Gomeru, druhý nejmenší ostrůvek. Očekávání jsou velká a to je možná chyba. Spolu s La Palmou má být Gomera nejzelenější ostrov, parádní pro turistiku, uprostřed národní park, ideální na aktivní dovolenou. Jardovi ale na lodi naměříme osmatřicet teplotu, tak ho po přistání místo do luhů a hájů nekompromisně ženu do hostelu. V sobotu dopoledne prošmejdíme město, nakoupíme zásoby a stopem do hor. Překvapují mě davy cizinců - měl to být přece klidný ostrov a místo toho je tu spousta turistických autobusů a průvodců krotících si svou skupinku natěšených (zejména) Němců. Po lehkých prostojích na stopu se necháváme vysadit u odbočky na nejvyšší vrchol ostrova - Alto de Garajonay (1487 m n. m.) - a za půl hodinky stojíme na něm. Bohužel, šedobílé mraky jsou všude kolem a my vidíme tužku. Navíc se dává do deště. Tak aspoň odlovit gomerskou kešku ;)

Za bubnování dešťových kapek kličkujem nejstarším vavřínovým pralesem na světě. Jakooo, laurisilva dobrá, ale s tím výletem ne Kokořín se to nedá srovnávat. Aby nám to aspoň rychleji utíkalo, zpíváme z plných plic, až se vavřín zelená. V osadě El Cedro nic není, tak scházíme kolem (údajně) největšího kanárského vodopádu do vesnice Hermigua. Největší zážitek máme asi z rázné paní v infocentru, která je opravdu ženská na správném místě a posílá nás spát do banánových plantáží.

Ani v neděli počasí není nic moc, nebe šedé a největší peckou je výhled na protější Tenerife, kde se z nízkopoložených mraků zvedá Pico del Teide. Navíc se budím s ucpaným nosem a hlavou jak balón - a to mi Jarda tvrdil, že rýma není nakažlivá. Teplotu radši neměříme, ale občas mě polívá horko, chvilku je mi zima, nic moc stav. Přes malebnou vesničku Agulo dostopujem do Krásného údolí (Vallehermoso) a zpestřujem si den místní specialitou - polívkou z řeřichy (potaje de berros), mňam, moc dobrá. Na dva stopy dorazíme k 7 kouzelným pramenům Chorros de Epina a odtud zahájíme prudký sešup na údajně nejkrásnější pláž ostrova. No potěš koště. Po dvou hodinách sestupu dorazíme na kamenitý kus čehosi, co při dobré vůli můžeme navat pláží, rozhodně ale ne nejkrásnější. No nic, vaříme, večeříme a přidává se k nám na noc Marek, který brouzdá Gomerou na vlastní pěst.

Ráno naštěstí šílený stoupák šlapat nemusíme, vezme nás mladý kluk, gomerský patriot, kterému pořád musíme opakovat, jak se nám tady líbí. Lhát se nemá, ale když je to pro dobrou věc :) Vysvětluje se omyl s pláží - měli jsme se dát mírně doprava na Playa del Trigo, tam by prý bylo pěkněji. No nevím, zlatavý písek by nás tam stejně nečekal. Marek jede s týpkem tam, kde my byli včera a my se svezeme stařičkou dodávkou do Údolí velkého krále (Valle Gran Rey). Taky tomu NĚCO chybí. Bílé domečky roztroušené ve stráni jsou hezké, ale čekala jsem větší pecku. Možná je to tím, že tady už dlouho nepršelo a celý ostrov je mnohem méně zelený, než bývá normálně. Místo bujné vegetace jsou svahy pokryté polosuchým šáším, které k hikování moc neláká. Lodí přeplouváme zpátky do San Sebastianu a já se nechám ostříhat.

Zatímco jsem byla u holiče, venku se úplně změnilo počasí. Místo bílého nebe je teď nad ostrovem azuro a všechno vypadá lákavěji. A tak, i přesto, že mám nějaký zánět v oku a v hlavě mi hučí, berem stopa a fičíme znovu na nejvyšší vrchol. My nějaký pěkný výhled prostě ulovíme! A taky, že jo - pohledy do údolí se otevřely, vidíme skály vystupující z vavřínového pralesa, v pozadí vše samozřejmě kontroluje Teide. Krása. Cestou z Alto de Garajonay nám staví Němci a díky komunikačnímu šumu s nimi jedeme místo do San Sebastianu do vedlejšího údolí. Je nám blbé jim říct, že jsme se špatně pochopili, a tak místo odpoledního kafe v hlavním městě sjedeme 30 km k moři do Playa Santiago (což je veeelmi tichá vesnička, ze které po sedmé hodině večerní už neodjíždí ŽÁDNÉ auto) a marně stopujeme. Naštěstí jede před osmou autobus. Za tmy dojíždíme do Sebastianu a na malé kamenné citadele uléháme. Neúspěšně čelíme útokům komárů, tak Jarda staví stan. Já už na to nemám síly. S plným nosem a slabou teplotou jsem sotva schopná se přesunout dovnitř. Ráno za tmy stan balíme, aby nás někdo neviděl a nedal nám pokutu. Uff, noc hrůzy.

Vzhledem k podlomenému zdraví a potenciálu ostrova měníme v oficíně lístky a rozhodneme se jet domů o den dřív. Pozdravíme se s Jirkou a Lenkou (moje učitelka španělštiny z Olomouce), kteří přijeli taky projet Gomeru a pak už začne celodenní přesun: Gomera - Los Cristianos - Santa Cruz de Tenerife - Gran Canaria.

Na Hierro teda dřív než v březnu nejedu :)

Dozvuk závodu

Půl maraton odběhnut. Nezdálo se mi to jenom? Kdepak, bolavé nohy, klouby, svaly a pomalu i oční víčka mi při každém pohybu těch jednadvacet kilometrů připomenou. A kdybych náhodou zapomněla, stačí otevřít včerejší noviny a zasmát se nad svojí fotkou :)

Ani bych o zvěčnění v místním plátku Canarias 7 nevěděla, nenapsat mi o něm Yurena, známá z lezení. Hned jsem fičela do trafiky před domem, koupila poslední výtisk deníku (jde na dračku:)) a nestačila se divit. Že budu na stránce těsně nad fotkou vítěze maratonu, by mě ani ve snu nenapadlo. Je to asi taková haluz, jako když jsme s Leňou potkaly v singapuru prezidenta :)

Media maraton

Z postele lezu netradičně už v sedm ráno - čas na kanárské poměry víc než netypický, častěji jsme touhle dobou snad šli spát :) Žaludek se mi třepe jak ratlík - je úplně jedno, jestli běží Lepíková nebo Balatková, obě ženské bývají před závodem nervní jak sáňky v létě. Paštika, bageta, banán = snídaně šampionů. Start je asi 10 minut od našeho domu, vyrážíme polehku, jen s foťákem. Jarda mi totiž dělá vrchního dokumentaristu :)

Už řazení na startu mi má napovědět, že závod bude pekelně rychlý. Skládáme se totiž do startovacích vln a já marně hledám tu, s předpokládaným časem doběhu 2 h - 2:15. Časy jsou vypsány jenom po 1:45, ostatní jsou shrnuti pod skupinu "víc než 1:45". Asi tři řady přede mnou stojí copatá slečna s nápisem na triku: You´ll never run alone (Nikdy nepoběžíš sám). To opravdu ne, na start se letos podle organizátorů postavilo 2789 lidí, 565 z nich běží celý maraton. Češi běžíme prý tři :) Uff. Poslední hluboký nádech a startovní pole se dává do pohybu. Zapínám krokoměr - vánoční dárek od Jardy, nad kterým jsem u stromečku pěkně prskala. Bude se dneska hodně hodit. Kolem trati stojí diváci s řehtačkama, fandí, křičí, hulákají a já z té soudržnosti a podpory mám slzy v očích. Jsem děsněj cíťa :)

První kilák rozdýchávám dojetí a kulím oči nad nasazeným tempem. Když běhám něco delšího jen tak, rozběhnu si to okolo 6 minut na kilometr, 5:40 ještě zvládnu, ale ne moc dlouho. A my si to po nábřeží hasíme hezky 5:20 na kilák a ještě mě furt někdo předbíhá. No potěš koště, to mě zabije. Krotím svou soutěživost a lehounce zvolňuju, takhle bych se do cíle ani nedoplazila. Vbíháme do přístavu a v protějším směru nás míjí gazely na čele startovního pole. Kupodivu žádný Keňan. Otočka v přístavu a stejnou cestou zpátky, takže vidím, kolik lidí je za mnou a lehce mě děsí, že žádné davy to nejsou. Proboha, kam ti lidi tak ženou? Běh mě ale strašně baví, ve sluchátkách poslouchám vypalovačky od Divokýho Billa a občas prohodím pár slov s Jardou, který celý závod absolvuje se mnou, jen tak, pro radost, bez čísla :)


Na pláži Las Canteras chvilku konverzuju se sympatickým, asi sedmdesátiletým dědou, který má přibližně stejné tempo jako já. No, aspoň má obě nohy, mohlo by to být i horší. Vtipkuje a mně se běží ještě líp. Ukrajujem desátý kilometr, druhá občerstvovačka, tlačím do sebe banán. Na třináctém kilometru, někde kolem auditoria, přichází první krize. Tuhnou nohy, začíná to bolet. Opakuju si větu Haruki Murakamiho - bolest je nevyhnutelná, utrpení dobrovolné - a jako na zavolanou mi naskočí do uší písnička Halo od Beyoncé. Nakopne mě na další tři kiláky, zpívám si a jsem spokojená. Navíc předbíhám slečnu, jejíž tričko mi na startu slibovalo, že nikdy nepoběžím sama. Správná holka, dodržela slib :) Ke třetí občerstvovačce vede cesta lehce do kopce a mají tam k jídlu jenom banány, které už mi lezou ušima, takže do sebe lupnu jen decku ionťáku a fičím dál. Chyba! Po chvíli přichází hlad. Tělo pochtívá a moc nespolupracuje.

Klepou se mi nožky, ale nemůžu zpomalit, už proto, že na 18. kilometru, na Trianě, mě čekají děcka. Celý závod jsem trnula, že v tomhle místě už nebudu kvůli bolesti nohou běžet a budu muset popocházet, jako loni v Olmíku. Ale letos je to nějaké lepší a já pořád běžím :) Vidím Radeho, jak drží českou vlajku, slyším Marka, Robču a Karolínu a zas mě to bere radostí do pláče. Hergot ženská, vzpamatuj se! Z posledních sil na ně zavýskám a vrhám se na poslední 3 kilometry. U katedrály je už ale hlad nesnesitelný. Občasné koukání na iPod s krokoměrem mi ukazuje, že sice nezpomaluju, nicméně melu z posledního. Občerstvovačka až do cíle nebude, co teď? Potlačím myšlenku zakousnout se do spoluběžců a najednou zahlídnu turistický stánek, ve kterém paní v kroji dělá reklamu na pravé kanárské pomeranče. Hurá, záchrana! Odběhnu z trasy a jeden výstavní pomeranč seberu z ošatky. Než mi ho babka Chiquita stihne sebrat, zakousnu se do něj a s půlkou pomeranče v zubech běžím dál. Uff, to bylo na poslední chvíli.

Píchá mě v boku, tak chvilku běžím nakřivo, ale pak zase probíhám Trianou a před děckama se tvářím, že mě nic nebolí. Nevím, jak moc úspěšně :) Už je to jen kilometr. Zkouším zrychlovat, a předběhnu namalovanou slečnu, se kterou se předháníme celý závod. V čase 2:05:30 protínám cílovou pásku a zas nemám daleko k slzám. Atmosféra je prostě fantastická! Vystojím frontu na vrácení čipu, nafasuju triko "Media Marathon Finisher" a medaili a hledám Jardu, který jednadvacet kiláků absolvoval neohroženě se mnou. Vyzvednem věci, dáme 2 nealko piva, pofoukáme puchýře a hurá na byt. Tam mě čeká přivítání - získala jsem ocenění Diktátorka dne! :)

Prohlížím s Jardou fotky, které během závodu pořídil, slzím nad hustokrutým oslovením, čtu veršované smsky od rodinky, pochvaly na fejsbůku a vím jedno - I´ll never run alone! Ne s tak skvělou fanouškovskou základnou! :)


Ps. že bych to v červnu v Olmíku zkusila pod dvě hoďky? :)