Májiny zážitky

28. listopadu 2016

Maroko - aneb jak Josef s těhotnou Marií putovali přes Sahel

Jasně, nebyl to přesně Sahel, ten je kousek jižněji, ale pro ten biblický název se to vyloženě nabízelo :) Podstatné je, že jsme se vypravili na dovču ve třech. Letenky koupené od června, já v sedmém měsíci, pupek velký tak akorát, zdravotní stav výborný, kondice uspokojivá - nebyl důvod sedět doma. Panu doktorovi jsem nahlásila neškodnou cestu do Londýna, aby mi podepsal zdravotní potvrzení, že můžu lítat (zdravím do Řečkovic:)) a v pátek 18. 11. 2016 jsme zahájili přesun Brno - Londýn následovaný nocí na Standstadském letišti. V sobotu 19. 11. ráno pak přelet Londýn - Marakéš, vystát asi hodinovou frontu na embarkačním, vyzvednout pronajmuté auto a tradáááá vstříc berberským zážitkům.

Vzhledem k mému nakynutému stavu jsme jako dopravní prostředek tentokrát snobsky zvolili již zmíněné auto z půjčovny. Pronájem nebyl až tak drahý, benzín o facku levnější než u nás, ale záloha nehorázných 25 000 Kč. Ještě nám ji nevrátili, tak snad se tak brzy stane... Musím říct, že oproti přesunům stopem či místní dopravou byla možnost přepravovat se podle libosti vlastní károu příjemným luxusem. Kam jsme potřebovali, tam jsme se vydali. Fungovat bez smlouvání a vyjednávání o cenách jízdenek nebo hádání se o každý dirham coby nepochopitelné přirážky pro turisty bylo pro jednou moc příjemné. Byli jsme svými vlastními pány. Jen my, čtyři kola a rozhled po široké pustině podél cest. A nad námi jen Pán mých těhotensky rozmazlených močových cest, který nekompromisně určoval vysokou frekvenci zastávek na čůrání (což v pustině bez stromů může být větší prekérka, než by si jeden myslel). Cesty jsou v Maroku ve velmi slušném stavu (aspoň v těch částech, kterými jsme projížděli), navíc se neustále pracuje na dalších opravách, takže ujeté kilometry naskakovaly poměrně rychle. Krajina se často měnila a provoz (krom Marakéše) nebyl nijak hustý, což řízení taky zpříjemňovalo.

I v jiných ohledech nám půjčená Dacie poskytovala neobyčejnou svobodu - nebyli jsme odkázaní na spaní v hotelech, penzionech a ubytovnách. A že jich v Maroku je - snad každý, koho jsme potkali, má penzion, zná někoho, kdo má penzion, popř. je schopen ze svého domu penzion do několika minut vytvořit... Nejedna cedule kolem cesty vykřikuje heslo typu "My house = guesthouse". Tohoto lítého konkurenčního boje jsme naštěstí byli ušetřeni. Stačilo chvíli před setměním stočit volant z hlavní cesty, odbočit do pustiny, vybalit karimatky a spacáky a nerušeně složit hlavu pod hvězdami. Spaní pod širákem je stejně nejlepší hotel. Člověk se nemusí starat, jestli teče teplá voda, nečeká ve frontě na záchod, nic ho neruší a výhled "z okna" je k nezaplacení. Všude kolem pustina, jen na obloze tisíce souhvězdí a mléčná dráha. Nejkrásnější jsou ty chvíle, kdy už se krajina barví měkkým oranžovým světlem zapadajícího slunce a člověk zalézá do spacáku, aby se schoval před zimou. Položí hlavu, koukne nahoru a vidí nekonečné moře drobných světýlek.

Měli jsme opravdu dost času si tu krásu vychutnat, protože v Maroku se v listopadu stmívá kolem šesté a ráno se slunce budí před sedmou. Dobrá příležitost dospat deficit z Čech, mohlo by se zdát... Ale když vám uprostřed noci začne vlhnout a posléze namrzat spacák, tak jsou ty noci opravdu dlouhé. Tak dlouhé, že kdyby byly o polovinu kratší, tak jsou pořád dlouhé. Kolem čtvrté nad ránem jsem se většinou budila vyspaná a odpočatá, jenže do svítání daleko. Až blednoucí hvězdy a mizející velký vůz dával o několik dlouhých desítek minut později naději, že už budeme moct z tepla spacáků naskákat do vymrzlého auta a pokračovat v putování :) Obecně bylo ježdění Marockou krajinou dost zajímavé. Krajina je pro oko Evropana dost nezvyklá a hlavně se dost často mění. Za kopcem jako byste se ocitli v jiném ekosystému. Jednu chvíli člověk projíždí nahnědlou pustinou plnou kamení, pak následuje výhled na zasněžené čtyřtisícovky, ve vedlejším údolí arganové háje, v dalším fíkovníky následovány palmovou oázou a jako třešinka na dortu poušť. A to jsme vůbec nebyli na pobřeží!


Někdo se mě po návratu ptal, jestli jsme se v cizí pustině v noci nebáli. Většinou ne. Většinou jsme si místo na spaní vybírali za soumraku a viděli jsme, že kam oko dohlédne, není nic jiného, než hnědooranžová kamenitá krajina bez stopy lidského počínání. Sezóna škorpionů a hadů je (prý) na jaře, takže jediné, co nás mohlo ohrozit, byla zdechlina velblouda, na kterou jsme jednou narazili :) Podle našeho známého Khalífy, o kterém ještě bude řeč, by si Maročan netroufl nám ublížit, neboť turismus a příjmy ze zahraničních návštěvníků jsou pro některé jediným zdrojem výdělku. A na nějakého šusa, který bude nevyzpytatelný, můžeme stejně tak narazit v nočním Brně. Takže ne, neměli jsme strach. Jen jednou, ale o tom později... 
 

Spíš než domorodcům nás, se NÁM povedlo vyděsit místňáky. Konec jednoho dne se nám nějak protáhl a my hledali spaní za tmy. V široširé pustině vidíte maximálně tam, kam dosvítí reflektory auta a ty nenaznačovaly, že by někde kolem nás byla civilizace, všude jen tma. Inu, zaparkovali jsme vedle boční prašné cestičky a v autě vytáhli proviant. A jak si tak mažeme na chleba avokádo v rozsvíceném autě, na horizontu se objevilo světýlko. Čím dál víc se blížilo k nám, a když bylo asi 200 metrů od nás, rozsvítil se nám za zády k našemu překvapení dům. Oč jde, jsme pochopili ve chvíli, kdy se světýlko dalo do běhu a s křikem proběhlo kolem nás. Vysvětlení – svým kempovacím manévrem jsme (v domnění, že jsme v pustině) zatarasili cestu domů nějakému malému školákovi, který kolem nás prosvištěl jak namydlený blesk. Na zápraží už ho čekala maminka, neméně vylekaná představou, že jí před pozemkem parkuje auto překupníků dětských orgánů. Bylo nám stydno, ale nic jiného než popojet jinam, se už dělat nedalo.

A když už jsme u těch místních lidí... Arabové, to je kapitola na dlouhé povídání. Návštěvou jedné arabské země se rozhodně nechci pasovat do role znalce jejich duší, ale rozhovory s těmi, co byli např. v Egyptě mi napovídají, že minimálně některé znaky budou mít všichni Arabové podobné. Obyvatelstvo Maroka (složené z většiny Arabů a cca 30-40 % Berberů) vyznává Islám. Se vším, co to obnáší - v celé zemi se tedy téměř neprodává vepřové nebo alkohol (sehnat se dá, ale není to snadné), několikrát denně se ve městech rozezní muezín, lidé navštěvují mešity... Ženy chodí většinou zahalené od hlavy k patě, ať už malé holčičky, či starší paní. Muži si jako svrchní šat oblékají zvláštní hábit z režné látky sahající až po kotníky, s kápí na hlavu. Tento oděv opět není žádnou výsadou tradičních starců, ale chodí v něm běžně i děti nebo puberťáci. Při vší úctě to pak ve městech vypadá jako po obsazení mozkomory :) Není výjimkou mozkomor na kole, mozkomor na mopedu nebo mozkomor šijící obleček pro jiné mozkomory... Ale hlavně - Arabové jsou obchodníci. Tím je myslím, vyjádřeno vše. Lidi neměli problém otočit auto a začít nás pronásledovat, aby nás po pár kilometrech donutili zastavit a nabídnout nám průvodcovské služby pro výlet do pouště. Nebo jsme stopem svezli smradlavého borce (do "just next village - což bylo 40 km), který nás "nezjištně" pozval na čaj do domu jeho příbuzných, kteří byli tak fajn, že jsme si od nich nakonec dobrovolně koupili ručně tkaný koberec o velikosti půlky naší kuchyně za víc jak tři tisíce. Potřebovali jsme ho? Ne. Chtěli jsme ho? Ne. Koupili jsme jej? Ano. Měli jsme z něj radost? Obrovskou :) Schopnost Maročanů stočit každou konverzaci k obchodu, je neuvěřitelná. A často otravná. Začnete si povídat o horách, ani si nevšimnete a už kupujete stříbrné náramky. Logujete kešku v obchůdku s koženými věcmi a ejhle - najednou jsou vám nabízeny boty. Zastavíte se na ulici, abyste si zavázali tkaničku a už vásněkdo táhne do stánku s keramikou... Dávat najevo odpor prakticky nemá cenu. Prodavači jsou vytrvalí a neodbytní.

Nejhorší to bylo v Marakéši, kde jsme strávili den a půl a pěkně nám z toho hučelo v hlavě. Marakéš je jedno veliké tržiště. Vše začíná a končí na hlavním náměstí Jemaa El Fna, ze kterého vede několik desítek ulic a uliček, které jsou zakryté plachtami a lemovány kilometry a kilometry pouličních stánků. Jestli v ostatních městech mají prodavači alespoň trochu soudnosti a vědí, kdy přestat zboží nabízet, tak v hlavním městě zábrany padly úplně. Nic nedbají rozčilených tváří turistů, cpou jim své zboží pod nos, přetahují se o jejich zájem mezi sebou a nedají pokoj ani když je člověk ignoruje nebo má z jejich urputnosti legraci. Člověk se musí opravbdu ovládat, aby se nenechal vytočit víc, než je nutné, je přeci na dovolené. Je potřeba vzít si z toho humbuku to dobré (jakkoliv to je někdy pěkně obtížné). A že toho dobrého není málo ;) Hromady sušeného ovoce, oříšků, datlí, fíků... Komínky koření, od šafránu přes voňavé směsi. Obchůdky s pestroberevným papučemi, s koženými kabelkami, ručně tkanými koberci, malovanou hliněnou keramikou, tepanými konvičkami na čaj, tureckými kalhotami, stříbrnými šperky... Stánky s fresh džusy z granátových jablek, manga, pomerančů, avokáda... Když je člověk z těch dobrot, chutí a vůní zmožen, může si sednout do jedné z četných restaurací s terasou a zhora pozorvat celé to mraveniště. V klidu u mátového čaje a tajine si pak může všimnout zaříkávačů hadů hrajících na flétny, černošek nabízejích tetování hennou nebo chlápka, který prodává zubní protézy. Oproti takovým se prodej upomínkových předmětů jeví celkem neškodně.

Náš výlet měl kromě samotné cesty jeden konkrétní cíl - vesničku M´hamid, kde žije průvpdce pouští Khaífa. Khalífa je náš "kudrnovský" známý, z cestovky mu každoročně posíláme několik turnusů návštěvníků, které pak vodí do pouště na výlet s velbloudy. Na velbloudím hrbu jsme cestovat nechtěli, ale navštívit pouštní bivouac, projít se kasbamí (systém tradičního opevnění) a popovídat si s někým místním, na to už jsme slyšeli. Vše bylo domluvené předem, ale i tak nám setkání poskytlu jednu horkou chvilku... Měli jsme se Khalífovi ozvat, až budeme v Zagoře (městěčko cca hodinu před M´hamidem). Do telefonu nám řekl, že má ještě nějakou schůzku a že máme dojet na místo a počkat ho v jeho oficíně, že se o nás postarají jeho přáteé. Inu, dojeli jsme do skromné kanceláře a čekali. Sem tam se objevil někdo s turbanem, kdo nás ujistil, že mistr Khalífa o nás ví. Po dalších pár minutách přišel další Arab s pokynem, že máme naložit nějakého mladíka, který nás bude navigovat k bivaku. No, dobrá tedy... S mírnou nedůvěrou jsme naložili cizího týpka do auta a řídili se jeho pokyny "tu the rajt, sir", "tu the rajt" - "eeeeh, different rajt"! Když jsme najednou dojeli někam, kde byla totální tma a jen v dálce svítilo jedno světýlko. Asfalt se změnil v písečnou cestu.

Borec nám lámanou angličtinou vysvětlil, že tady cesta končí, ať ut zaparkujem auto, VEZMEME SI VŠECHNY VĚCI a jdeme s ním pěšky k onomu světýlku v dálce. A v tuto chvíli moje evropská opatrnost řekla DOST! Přišlo mi úplně jasné, že mistr Khalífa o našem výpadu vůbec neví, že se nás v oficíně ujal prostě nějaký vypočítavý zabiják, který nás dovezl do černočerné pustiny, teď nás dovede k nejbližšímu křoví, kde nás s čelovkou na hlavě čeká nějaký jeho kumpán vydávající se za světlo bivaku, tam nás bací a v lepším případě jen okrade. Chvíli jsem na Marka zuřivě gestikulovala, ať něco udělá, až jsme zvedli telefon a nenápadně Khalífovi oznámili, do jaké situace jsme se dostali. Byla to prekérka, protože náš průvodce trochu rozuměl anglicky a my ho nechtěli vyprovokovat k nějaké zoufalosti tím, že dáme najevo naši nedůvěru vůči němu. Naštěstí se záhy ukázalo, že vše je opravdu domluvené, bezpečné a že ač to vypadá neuvěřitelně, opravdu jsme cca 300 m od pouštního bivaku, kde nás už čekala královská večeře a ubytování v pouštním domku z hlíny. Tady jsme do rána počkali na Khalífu, který se nám celý další den věnoval, vodil nás od příbytku k příbytku, sem tam jsme se u někoho zastavili na mátový čaj (whisky berber) nebo datle. Povídal o poměrech v Maroku, o historii, o lidech... Byl to moc příjemný den, spousta informací, slunce nad hlavou. Zkrátka prázdniny, jak mají být. Po opulentním obědě jsme se prošli k nedalekým dunám, Khalífa udělal čajový obřed a navečer jsme popojeli zase dál.

Kromě výpadu na okraj pouště jsme chtěli ještě zabrousit do soutěsky Todra, což se nám povedlo hned následující den. Brzy po příjezdu se ale vydatně rozpršelo, tak jsme váhali, kde přespat a zda se neposunout někam dál. Nakonec jsme v autě povečeřeli chleba s avokádem a všudypřítomné datle a rozhodli se, že dáme počasí do rána šanci, aby se umoudřilo. Inšalláh. A ejhle - risk je zisk a Alláh věděl, že to bylo dobré. Ráno nás probudil sice mrazivě jiskrný vzduch, jinovatka na spacácích, ale taky azuro nad hlavou. Vyrazili jsme proto na půldenní procházku vedoucí na hřeben nad soutěskou. Zřetelná cesta nás vyvedla na solidní kopec, ze kterého jsme mohli vidět pocukrované vrcholky okolních kopců, nahlédnout do vedlejšího údolí a sejít jinou cestou zpátky k autu. Den jako vymalovaný, výhledy perfektní, nálada v týmu dokonalá :) Co víc si přát. V podvečer jsme ješte absolvovali autoturistický výpad do údolí říčky Dades, které je na pohled zase úplně jiné, než Todra nebo údolí řeky Draa kolem Zagory (tam je to samá palma datlová, v Dades zase samej fík).

A když jsme u těch datlí... Byl by hřích nezmínit, že trhaní datlí přímo z palmy pro mě byl jeden z nějvěších zážitků tohoto výletu. Poprvé jsem viděla zelené oázy a koruny palem obsypané hnědými plody, které svojí chutí vůbec nepřipomínají datle, které kupujeme před Vánocema v Albertu. Měli jsme štěstí, že zrovna dozrávaly, takže jich bylo všude opravdu moc. A tolik druhů! Některé mazlavé tak, že by se daly natřít na chleba, některé sušší, ale o to sladší. Mohli jsme se po nich utlouct a domů jich přivezli přes 4 kila :) Další zajímavou komoditou, kterou jsme viděli růst na vlastní oči byl arganovník plodící arganové ořechy. Jde o strom podobný olivovníku, který roste především v Maroku a jeho plody se využívají k výrobě arganového oleje. Před tím, než se ale olej vylisuje, je potřeba zbavit plod tvrdé slupky a dužiny tak, aby zbylo jen jádro. To dělají buď ručně ženy anebo berberské kozy. Jde o takovou raritku a pro turistu docela vděčnou podívanou. To si tak jedete krajinou a ejhe, na stomě se pase koza. A kdyby jedna, celé stádo! Vyšplhají se do koruny arganovníku, tak se nažerou plodů, krustu a dužinu snědí, semínko vyloučí, to se pak sebere a vylisuje na olej, který se používá buďv kosmetice nebo na vaření. Jako olej dobrý (několik lahviček jsme přivezli samozřejmě domů), ale koza pasoucí se v koruně stromu je pecka :)

Bylo to naplno využitých deset dní. Mrňous v břiše má pochvalu, jak to všecko zvládl(a) a Marek dostává metál za naježděné kilometry bez nehody. Maroko je totiž větší, než se zdá. Objeli jsme jen část země a určitě se sem musíme někdy vrátit. Na Toubkal. Na pobřeží. Do Chefchaouenu. Na datle. Inšalláh.

21. října 2015

Zima - promítání je prima

Déšť? Sníh? Padající trakaře? Mlha, nuda, šeď, šeď? Babí léto v čoudu a do Vánoc daleko?

Nezoufejte a přijďte si poslechnout povídání o šťastných ostrovech - o Kanárském souostroví, kde se dějí jen samé dobré věci, běhají tam růžoví poníci a na oblouku duhy se pasou jednorožci ;)


Srdečně vás zvu na moje promítání o tom, jak se na Kanárech jen neválet na pláži, ale vidět, poznat a ochutnat všechno, co tahle krásná země návštěvníkům nabízí:

Svitavy - čtvrtek 22. 10. 2015 - 18:30 - Muzeum esperanta

Nový Jičín - středa 9. 12. 2015 - 18:00 - Čajovna Archa
(Frýdek, Místek, Ostrava a okolí, to nemáte daleko :) )

Břeclav - úterý 16. 2. 2016 - 18:00 - kino Koruna

Brno - úterý 8. 3. 2016 - 18:00 - Café Práh

Těším se na viděnou!

7. září 2015

Promítání Base Camp - Přerov

Na vědomost se dává, že promítací sezóna startuje v pátek 18. 9. 2015 v Přerově, v mém oblíbeném klubu Base Camp! V rámci cestovatelského festivalu, který letos nese podnázev Navzdory bariérám promítám od 20:00 o tom, jak je nebetyčná škoda jet si na Kanárské ostrovy jen opalovat pupky :) Tam se musí surfovat, lézt, tůristovat, kempovat v dunách, grilovat lubiny a strašně moc dalšího! Jsou to přeci Islas afortunadas - šťastné ostrovy! Navíc se mnou bude na festivalu spousta dalších zajímavých cestovatelů a vstupné je do klobouku, no nekup to...

31. srpna 2015

Eataly


Nemůžu si pomoct. Výlet do Milána, města módy, se mi do paměti zapsal spíš jako výlet do města jídla, gurmetů a kalorií.  Moje chuťové buňky se ještě teď přihlouple usmívají při vzpomínce na mangovou zmrzlinu (Ano, při pohledu na dvacet druhů domácí zmrzliny jsem i já - skalní fanda čokoládové, který si ji dává VŽDYCKY a VŠUDE - podlehla svodům ovocných zmrzlin a vyzkoušela něco nového. Ooo, jak slastně chutnáš, anarchie). Závidím Italům jejich nabídku v restauracích, kavárnách i supermarketech a nestydím se za to. Třicet minut v milánské sámošce mě naplnilo optimismem a energií na celodenní pěší pochod městem. Mozzarella, prosciutto, olivy, krevety, ryby, parmezán, regály plné čerstvé zeleniny a ovoce - a na všem razítko "prodotto italiano". Ne zelenina dovezená z Holandska, tak, jak je tomu v brněnských Albertech, ačkoliv v celém Česku skleníky rajčaty a okurkami přetékají. Nutno podotknout, že jsme zpočátku nevěděli, že výlet pojmeme takto gastroturisticky a vybaveni svačinou jali jsme se po příletu do Bergama konzumovat poctivý moravský kořeněný bok s chlebem. Trapas. Chyběly jen kvašáky a hořčice. Zapitím vodou ze záchodů (nikoliv ze záchodu!) jsme získali ukázkový příklad toho, co je v Itálii úplně zbytečné - vozit sem jídlo. Naštěstí jsme brzy pochopili, že cesta ke štěstí vede přes místní pizzu, tagliatelle, ravioli, spaghetti, rigatoni, tortellini, mussolini, berlusconi a tak dál :)

Program jsme sestavovali za pochodu a pružně jej přizpůsobovali morálce skupiny. S přibývajícím množstvím nachozených kilometrů rostla přímo úměrně potřeba prokládat historii tu zmrzlinou, tu kávičkou, tu plátkem prosciutta. První večer jsme zasvětili romantické procházce podél kanálů Navigli, což se patřilo spláchnout lahví italského vína, které jsme spolu s vývrtkou pořídili za pár drobných v supermarketu. Díky únavě jsme ale zalomili dříve, než se nám povedlo láhev dopít, a tak mělo víno prostor celou noc dekantovat, abychom jej mohli posnídat :) ... je třeba se na to dívat s proslulým jižanským optimismem, ne? 


Pátek po snídani králů patřil prohlídce města. Kromě krásného počasí se na nás přilepilo neúnavné štěstí a naše dilema, který typ lístku na metro nás vyjde nejlevněji, vyřešil nález neprojeté lítačky, na které zbývalo sedm volných jízd. Děkujeme neznámému mecenáši. Další kus štěstí jsme si ukrojili při návštěvě Dómu (Katedrály Narození Panny Marie alias Duomo).  Po zhodnocení naší finanční situace jsme zvolili low cost variantu s tím, že dovnitř jedné z největších katedrál na světě se podíváme, až nechutně zbohatneme. Vykročili jsme k bezpečnostní kontrole kabelek a batohů, u níž stáli vojáci s velkým brkem na klobouku. Chvíli jsem rozvíjela sofistikovanou teorii, že to péro je asi z toho jejich galského kohouta. Těsně vedle. :) Doteď nechápu, jak se nám s lístkem opravňujícím nás pouze ke vstupu na střechu katedrály podařilo dostat dovnitř. Je pravda, že při načtení čárového kódu vydalo čtecí zařízení hlasitý nesouhlasný zvuk, ale pikolík mu nevěnoval sebemenší pozornost.. Také je pravda, že všechny ženy byly před vstupem do kostela přinuceny koupit si pláštěnku, která jim bude zahalovat ramena a já si to štrádovala k oltáři v letních šatech. A do třetice byly všem turistům sebrány lahve s pitím, stejně jako při vstupu do letadla, jen my měli v kabelce litrovou hliníkovou termosku plnou vody :) Holt nám přálo štěstí. Smáli jsme se ještě když jsme stoupali po schodech na střechu s pohádkovým výhledem.

V Galerii Viktora Emanuela II. jsme jednak identifikovali chmatácký gang a jednak zdárně našli symbol Turína - býka, jenž má místo intimních partií důlek, ve kterém se mu všichni točí na patě. Prý pro štěstí. Prošli jsme si muzeum La Scaly a nahlédli i do sálu. Došli jsme až k pevnosti Sforzesco a okoukli nedokončená díla Michelangela i da Vinciho. Nemohla jsem se ubránit myšlence na to, jak se proklatě jmenují všechny želvy Ninja (Michelangelo a Leonardo mi naskočili hned, ale vzpomenout si na Raphaela a Donatella byl fakt oříšek). Večerní hon za večeří jsme opět korunovali červeným vínem... 

... které opět zbylo i na snídani. Stal se z toho příjemný, lehce dekadentní rituál. V sobotu jsme nakonec - stejně jako dalších asi devadesát tisíc lidí - vyrazili na Expo. Děkujeme známému mecenáši (nemít ty tatínky...) :).  Dojmy? Veletrh je obrovský. Víc než obrovský. Monstrózní. Jednotlivé pavilony se předhání ve velikosti, blyštivosti a originalitě svých instalací. Někdy jsou pochopitelné více, někdy méně (proč je před českým pavilonem bazén a v něm holub???). Vše spojuje nekonečný had korzujících lidí. Asi jsem nikdy neviděla tolik lidí pohromadě. A v noci, když jsem zavřela oči, mohla jsem místo oveček počítat návštěvníky. EXPO je opravdu svět na jednom místě - můžete tu jíst bangladéšské jídlo, pít guatemalskou kávu nebo nechtěně tančit s moldavskými folkloristy (ano, i to se může stát).

Neděle je líná a odjezdová, mrkneme se na kostel svatého Ambrože a podnikneme (bohužel marný) pokus dostat se k da Vinciho Poslední večeři. Vyprodáno na 14 dní dopředu. A hele - Poslední večeře. Jídlem jsem začala a jídlem končím :)


26. srpna 2015

Tajná balkánská kráska




Za devatero horami, devatero řekami a devatero minovými poli, obklíčena Chorvatskem, Černou Horou a Srbskem leží malá zemička. A není to ledajaká zemička. Bosnu a Hercegovinu můžeme bez skrupulí nazvat Tajnou kráskou Balkánu. Už dávno zde nezuří občanská válka, už dávno se ulicemi měst neprohánějí tanky. Stíny minulosti postupně blednou a z Bosny se stává přívětivá destinace vítající turisty s otevřenou náručí. S návštěvou není proč otálet. Je jen otázkou času, kdy se příjemně tepající ulice Sarajeva přeplní japonskými návštěvníky a Čechy s ponožkami v sandálích. Zatím tento balkánský ráj naštěstí moc turistů neobjevilo, tak jsme si mohli nerušeně vychutnávat objevování nekonečných hor, historií dýchajících měst a vůni poctivé bosenské kávy. Ale pěkně popořádku...


Vyrážíme v sobotu 1. srpna 2015. Po víc jak roce mám zase dovolenou z práce, která stojí za řeč, takovéto víkendové šolichání nepočítám. Tak hurá někam, kde to ještě neznám. Už jsem nějak moc dlouho nenavštívila žádnou novou zemi a nenašila na svoji cestovatelskou košili novou vlaječku :) S ohledem na finance padá volba na Balkán. Island, New York a Maledivy až za rok. Plán je jednoduchý - cestou na jih prosvištět Rakousko, Slovinsko (kde je fikané vyhýbání se předražené dálnici něco jako adrenalinový sport), Chorvatsko a pak postupně prozkoumat Bosnu a Hercegovinu, v cuku letu omrknout Kotor v Černé Hoře a cestou zpátky na sever fakultativně zastavovat na dalmáckém pobřeží na koupání a regeneraci po (patrně fyzicky a organizačně náročnější) Bosně. Jak moc lichá představa o odpočinku v Chorvatsku byla, k tomu se dostanu v závěru. Teď s přivřenýma očima raději zavzpomínám na kulturní guláš, kávu v měděné džezvě a naoranžovělé štíty hor několik chvil před tím, než slunce zajde úplně a jeho světlo je nejměkčí, nejvlídnější.

Cestou na jih skládám bobříka řízení na dlouhé tratě. Poprvé řídím v cizině, kde trasu (a přednosti v jízdě během ní) nemám naučené nazpaměť - a kupodivu, ono to jde. Sice nechápu, proč na mě musí vždycky vyjít ty logisticky náročnější úseky (placení mýtného, zúžení do jednoho pruhu, souběžná jízda apod.) a jsem zpocená až za ušima, ale dobrý pocit z nově nabyté superschopnosti alespoň částečně kompenzuje únavu. Na hranicích jde taky všechno hladce. Prozřetelně se vždycky stavíme do fronty za nějakého Němce či Holanďana, abychom se svezli na lesku jeho báva. Ostentativně máváme pasy, na nichž se dme pýchou znak EU, nenuceně se usmíváme a všemožně jinak dáváme najevo, že nic nepašujeme, až musíme být krajně podezřelí. Ale funguje to. Večer před setměním přejíždíme chorvatsko-bosenský hraniční přechod nad Banja Lukou a můžeme si při západu slunce vychutnat několik bezplatných kilometrů na rozestavěné dálnici. Dopravní developer ví asi něco víc než my, protože jinak nechápu, nač v tomhle opuštěném kraji vybudovali tříproudovou dálnici. Jsme široko daleko jediné auto. Zrovna dálnice je místo, kde bych pocit soukromí nečekala. Noc díky rychle padnuvší tmě trávíme operativně v motelu, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Při našem příchodu z něj nejdřív major domus vyhodí polonahou uklízečku, pak nás vehementně strká dovnitř se slovy "It´s clean" a když za námi zavře vchodové dveře (toto je vlastně zbytečné upřesnění, vždyť žádné jiné dveře tu zavřít nejdou, nebot nemají kliku), máme tu čest vidět na zdech desítky pavouků různých velikostí od úplně malinkých až po dva asi pěticentimetrové. Zadarmo dobrý, za dvacet euro fajn folklor :)

Ráno si za světla vychutnáváme jízdu kaňonem Tjesno a pubertálně se smějeme místním výrazům pro cukrárnu (slastičarna), pitnou vodu (pitka voda) a různým variacím slova nápoj (piča). Jiný kraj, jiný jazyk, jiný mrav. Vodopád v městečku Jajce je parádní. Bodejť by ne, když podle našeho průvodce patří "mezi dvanáctimetrovými vodopády k osmnácti nejkrásnějším na světě". Nebo naopak? :) Každopádně je pěkný. Můžu předběhnout, že čistota vody ve všech bosenských řekách hravě trumfne průzračnost alpských bystřin. Koupat by se dalo všude, tyrkysové vody k tomu úplně svádějí. Zajímavý je taky reliéf - samé hory! Domky ve vesnicích jsou posazené ve strmých svazích, málokde je rovina. Blížíme se k hlavnímu městu, z rádia nám hraje tematické Nohavicovo "Támhle za kopcem je Sarajevo..." a nám nezbývá než dát mu za pravdu. Kopce jsou vážně všude.


Jak civilizace nepatří zrovna mezi místa, kde chci na dovolené trávit čas, tak u dějiště OH v roce 1984 udělám výjimku. Atmosféra, která tu vládne, k dovolenkování přímo vybízí. Turistů je tu tak akorát. Dost na to, aby se dalo příjemně najíst a ubytovat, ale ne tolik, aby památky, uličky a zákoutí byly určeny jenom jim. Všude se mísí cestovatelé s místními. Mešity nejsou jen prázdným skanzenem, naopak, muslimové je hojně využívají k motlidbám. A když už jsem u toho mísení  - malá odbočka do demografie: obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny tvoří zajímavou mozaiku. Cca polovinu obyvatel tvoří Bosňáci, náboženským vyznáním převážně muslimové. Přes třicet procent národnostního koláče si ukrajují Srbové, kteří vyznávají povětšinou pravoslavnou víru. No a třetí významnou národnostní skupinou jsou Chorvaté (asi 12 %) - katolíci. Pěkný guláš, respektive v případě Bosny spíš džuveč. Není divu, že v téhle multietnické oblasti probíhala v letech 1992 - 1995 občanská válka, která se prakticky zvrhla v boj "všichni proti všem". Zasahovala i OSN. Pozůstatkem válečného běsnění jsou vybydlené a rozstřílené domy, škrábance od kulek na fasádách budov, minová pole, zákopy po tancích a v Sarajevu i tzv. "Tunel Spasa" (Tunel Naděje). V době války bylo Sarajevo (patřící Bosňákům) kompletně obléháno Srbskými vojsky. Od bosenské části jej odděloval prostor letiště, který měla pod kontolou OSN. A protože vládlo embargo (nejen) na dovoz zbraní a obyvatelé Sarajeva žili v nelidských podmínkách, podkopali si Bosňáci pod letištěm 800 metrů dlouhý tunel, kterým město zásobovali. Na místě tunelu je dnes zajímavé muzeum se spoustou informací z doby občanské války. Více militantní návštěvníci si zde mohou prohlédnout různé druhy min, bomb a ostnatých drátů...

My jsme si v Sarajevu samozřejmě nemohli nechat ujít místo, kde nám Gavrilo Princip zabil Ferdinanda a jeho choť Žofii Chotkovou (ale bacha, těch kulí nebylo sedm, ale jen dvě!). Ve starém městě jsme si pak nacpali pupky, prohlídli Vječnicu (krásnou radnici, kterou pomáhal stavět český architekt Karel Pařík (doporučuju mrknout na Šumné stopy, díly 7-10), tržnici, muslimský hřbitov (kde nenajdete náhrobek končící jiným datem než jsou léta 1992 - 1995) a vyhlídkové pevnosti nad městem. Dvoukilometrovou alejí dojdeme příjemným stínem k pramenům řeky Bosny a konečně míříme do hor...



Bosenské hory jsou další, objemná kapitola. Více či méně zaminovaná pohoří se mezi sebou liší jako výšivky na bosenských krojích. Prenj, Vysočica, Bjelašnica, Zelengora, Maglič... A to jmenuju jen ty, ze kterých jsme vybírali. Hor je v Bosně tolik jako karbenátků v našem břiše po dvou večeřích - fakt hodně :) A krom toho, že jsou překrásné, mají další úžasnou vlastnost - jsou opuštěné. Žádně davy, procesí, skupiny (maximálně Kudrnovci :)). Čirá samota. Klid a ticho. Takové to ticho, co Tě až v noci nenechá spát, protože máš pocit, že si ho musíš užít do zásoby. Že si ho musíš nacpat do kapes a pak si ho jen po kouskách ukusovat v přelidněném Brně, kde pro všechny zvuky občas neslyšíš vlastní myšlenky. Ticho, co nechá hlavu a myšlenky utíkat daleko za horizont, až tak daleko, že se občas nechtějí vrátit. Šťastné ticho, na které v běžném pracovním dni není čas a místo. Cvičím jógu v brzkém ranním slunci. Všechno se teprve probouzí. Dýchám hlouběji a soustředěněji než kdy jindy. Dýchám do foroty. 

Ale bosenské hory (zejména Bjelašnica), to nejsou jen  poetická rána, ovčí zvonky a hluboké myšlenky odrážející se v ranní rose. Jsou to taky pětačtyřicítky přes poledne, rozbité silnice a hlavně - téměř žádné turistické značky :) To ta poetika rychle vyšumí, když se jeden plácá bez vody v horkém dni a ještě neví, jestli jde správně. Naším výchozím místem a nocležištěm je vesnička Lukomir (žíznivými členy týmu přicházejícími o morálku interně přezdívaná Kazimír), kam pokrok ještě nedorazil a kde pijeme vodu z jednoho koryta spollu s krávami. Lidé jsou tu - jak už to v Bohem zapomenutých koutech Země bývá - moc milí. Společného jazyka neznaje, pohovoříme krátce na téma správného směru pochodu a aniž by nám to jakkoliv pomohlo, razíme hore kopcom vzhůru přímo po jeho spádnici :) Přes dědinu Čuhoviči dojdeme až k vybydlenému Blace. Pod nohama nám rejdí hadi. Maminky by nás nepochválily. Cestou zpátky navíc narazíme na rozdvojku cest a protože nám dvoutunový balvan v cestě nepřipadá jako dostatečná překážka, jdeme "zkratkou" (JÁ to nevymyslela, na mě se nedívejte!). Po pár set metrech cesta (kupodivu) končí a protože máme svou hrdost, vracet se nehodláme (to taky není můj nápad). A tak se stalo, že se zničehonic prodírám za svým drahým skrz neprůchodnou džungli více či méně ohebných stromů. V jednu chvíli rozhrnuji pravou rukou trnité křoví, levou rukou odtačuji tři kmeny a na několika dalších stojím. Famózní zkratka. Hlavně, že jsme se nemuseli těch pár metrů vracet :)


O několik horských večerů a pár desítek klikatých kilometrů dál se ocitáme v okolí Foči. Prohlídneme si písečné pyramidy (díky třem místním týpkům, kteří nás zavezou jako guidi až na místo - u toho všichni, včetně řidiče, popíjejí pivo a kouří trávu), naobědváme se v restauraci, která vypadá jak Hostinec Na Chechluvce při cestě na Český Těšín v době své největší slávy (kuřecí plátek s broskví je tady top pokrm :)) a jedeme do Tjentiště, výchozího bodu pod pohořími Maglič a Zelengora. Památník bitvy na Sutjesce je monstrózní a připomíná boj Titových partyzánů, kteří se v roce 1943 ubránili šestinásobné přesile německo-italské armády. My se neubráníme. Neubráníme se tomu tady pár dní zůstat a kochat se třeba pohledem na Maglič, nejvyšší vrchol Bosny nebo na Trnovačko jezero.



Po několika dnech v horách se nebráním přesunu do města. Cestou zastavíme u mrazivé vyvěračky Buny, která v kombinaci s domem dervišů tvoří zajímavou scenérii. Horko nám asi leze na mozek, protože bez protestů vyplácneme tři marky (45 Kč) za vstup do dervišova muzea, ačkoliv v bezmála padesátistupňovém horku máme tak leda chuť vlézt si k dervišům do lednice a ne si prohlížet jejich půdu. Jedna nula pro prodejce vstupenek.




Dalším cílem je Mostar, město na průzračné řece Neretvě. Největším tahákem je most, který byl během občanské války bombardován a zničen. Od roku 1999 však probíhala jeho pětiletá rekonstrukce, kdy jej dali dohromady z původních kusů, až byl zapsán na seznam Unesco. V Mostaru pořádají ve skocích z tohoto mostu i mistrovství. Pro případné zájemce motivační video z letošního (2015) ročníku zde. Nám se povedlo najít čajovnu s tureckým černým čajem a výhledem na most jak z čítanky. Mešita se studnou plnou ledové vody byla v panujícím vedru příjemným bonusem. A točené pivo dalším. Vůbec jsme najeli na zajímavý systém stravování. Díky horku nebyla přes den moc chuť jíst. A když jsme usedli večer k večeři, objednali jsme si zpravidla i pivo (srbského Jelena nebo Sarajevsko pivo), které vždy přinesli dřív než jídlo. No a co se stane, když na lačný žaludek vyzunknu půllitr vychlazeného chmelového moku, netřeba popisovat :) Byli jsme zkrátka veselí turisté...

Po Mostaru se nám ještě večer podařilo dojet k vodopádům Kravica, což pro nás znamenalo dvě věci: za prvé, ráno jsme se mohli ve vodopádech vykoupat, hezky o samotě, než přišly davy lidí. A za druhé - nemuseli jsme platit vstupné :) Koupačka byla jedním slovem úžasná. Ráchání se v osvěžující vodě, nikde ani noha ... jen metrový had plovoucí třicet čísel ode mě!!! :) Asi se nás bál víc než my jeho, ale každopádně pro mě tím koupání skončilo, s vidinou plaza jsem už do vody nevlezla. Napsali jsme aspoň pohledy, chvíli vydechli a mohli se odpočatí vydat směrem na poseldní bosenskou zastávku naší cesty - městečko Trebinje.



Trebinje se pro nás stalo symbolem bosenského snobství. Ubytovali jsme se hezky v hotelu a podnikali hvězdicové gastrovýlety. Tu pro teplý burek, tu pro ovoce, támhle pro pečivo. Po procházce na vytrávení (abychom z úsporných důvodů zase mohli pít na lačno) jsme zakotvili před naším hotelem v čevabdžinici Jana. Nejlepším podniku v celé Bosně :) Za dvanáct marek (= necelé dvě stovky) jsme si dali každý maso s hranolkama a pivo. Měli jsme špíz, čevabčiči i pleskavici, hezky s kajmakem (něco mezi tatrkou a sýrem) a navrch dva Jeleny. V břichu jak v pokojíčku a za pár peněz. S bosenskou měnou je to vůbec zajímavé. Platí se tu tzv. konvertibilní markou, která je vázaná pevným kurzem na euro. 1 euro = 2 konvertibilní marky (zkratka BAM). Proto se v zemi dá poměrně dobře platit i eury, prostě cenu v markách vydělíte dvěma. Ráno ještě utratit poslední keš, pokochat se pohledem na Trebinje z kopce, od Gračanice (pravoslavného kostela) a hrr do Černé Hory.

Zbytek dovolené proběhnu jen krátce. Jednak bych tu vesměs musela dštít síru a jednak o plácání se u moře se toho moc napsat nedá. Od hranic s Bosnou vedla naše cesta do Kotoru. Prošli jsme se až na samý vrchol hradeb, okoupali se a dali si véču v úzkých kotorských uličkách. Vzpomínala jsem, jak jsme tu před deseti (?) lety s mamkou pily u jední kašny ledové kafe a málem se zbláznila, když jsem potřetí prolézala celé historické centurm a to místo nemohla najít :) Kotor je krásný. Kus dalmácké architektury za balkánské ceny.


Druhý den přesun do Chorvatska a začátek konce. Když si mám teď rychle vzpomenout na něco dobrého, co nás v Chorvatsku čekalo, napadne mě leda igelitka plná nasbíraných fíků. A pak možná čisté moře. Jinak děs běs. Nehorázně předražený a přecpaný Dubrovník. Přelidněné pobřeží, hlava na hlavě, deka na dece. / Střih - scéna jak z hororu: ležím na těžce ukořistěném kousku místa, které jsem si vyhrabala mezi vajgly a ostatními Čechy. Zleva slyším: Honzíku, namaž se, já večer nebudu poslouchat to tvoje kňučení. Zprava: Domou? Teraz? Čo ti jebe, však je teprv děsať! Je mi horko, ale neodvažuju se jít do vody. Jednak jsem před chvílí někoho slyšela volat Mámo, mám ježka! a jednak bych riskovala, že mi ty hyeny posunou ručník blíž k rodině pokuřujících Poláků. Dala bych si kafe nebo pivo. Smůla, obojí stojí kolem čtyřiceti kun - kolem 150 korun. Asi si půjdu číst do našeho apartmánu za 50 euro, ať si to za ty prachy užiju... /  Výlet lodí do nočního Trogiru je slabou záplatou na krvácející peněženku. Nejsem škudla, na dovolené si ráda dopřeju, ale ne za ceny jak někde na jachtě v Karibiku. Tři dny u moře v Chorvatsku nás stály téměř totéž jako deset dní v Bosně. A zážitky? V Bosně k nezaplacení. V Chorvatsku bohužel taky, doslova. Vtipnou tečkou je po mém návratu do práce v kanclu ležící časopis s tématem, jak Chorvati legálně okrádají dovolenkující Čechy... Chorvatsko nikdy víc, ani kdyby ty fíky byly ze zlata!